Archiv
Rok 2008
- Vloženo 02. ledna 2008
Rok se s rokem sešel a my do toho nového přejeme všem návštěvníkům, a tedy i tobě, vše nejlepší. Protože jsem byl v druhé půlce minulého roku líný psát sem do Novinek, mám pár restů, které bych měl napravit. Proto se něco nového, náležejícího do stránky o roku 2007, objevilo ještě v Archivu. A až potom napíšu zase něco řádně sem, do Novinek.
- Vloženo 02. února 2008
Páťovo první vysvědčení nám udělalo
opravdu radost. Přestože v první třídě špatné známky očekávat nelze,
pohled na samé jedničky je pěkný. Páťu uchvátily programy na simulaci
Vesmíru a Sluneční soustavy (pokud se taky o vesmír zajímáte, zkuste
výtečnou freewarovou Celestii, která vás dle vašich pokynů provede okolo
všech známých vesmírných těles), vyjádřil se, že prý možná nakonec
nebude tím zubařem, 
ale astronomem
(astofyzikem, astronautem, případně astrolábem ;), aby nemusel objevovat
Vesmír kdesi v zaníceném zubním kanálku. Protože se v souvislosti
s vysvědčením zatím má čím pochlubit, můžete se pokochat spolu
s námi. Pár osobních údajů jsem zamáznul, abych o nás tolik nekřičel
do světa přílišné detaily.
Po měsíci se dětem vrátil uzdravený pan učitel, který to s ními skutečně umí a hned to bylo poznat na množství domácích úkolů. Zastupující paní učitelka jim toho totiž nakládala na bedra citelně víc a taky s látkou víc pospíchala kupředu, takže se pan učitel trochu divil, jak teď Páťa drápe, když předtím psal tak hezky.
Dnes se s dětmi chystáme na tradiční maškarní. Lucinka chtěla jít za sovu, ale protože ze z Lucinky sova dělá špatně, půjde nakonec za kočičku. Páťa zvolil rytíře, už jsem ho cvičně nasoukal do zbroje, abych mu ji mohl patřičně upravit. Pro neposedného Páťu to byla hotová tortura, ale jelikož jsem ho upozornil, že když se bude „vlnit“, píchnu ho, samozřejmě nechtěně, jehlou, ani se moc nemlel. Jen koulel očima.
Zkusím na maškarním něco nafotit a až bude příležitost, něco z toho na web nahraju.
Nakoukněte na stránku „Všehochuť“, kam jsem nahrál čtyři snímky, zachycující každého z nás tak, jak nás určitě neznáte.
- Vloženo 11. března 2008
Po dlouhé nechuti jsem dotáhl do konce webové stránky o našich dvou italských dovolených, jaksi mě přešlo nadšení ládovat do technicky hotových stránek jejich vlastní obsah, takže koncept čtvrt roku zahníval na harddiscích, než mě to znovu popadlo a ve dvou dnech a nocích jsem to dodělal.
V létě se snad do Itálie dostaneme znovu, poprvé bychom neměli jet sami, ale s kolegama a kolegyněmi ode mne z práce, takže by to mohla být docela sranda, jestliže si to do té doby nerozmyslí.
Konečně dorazil objednaný nový foťák, na který jsem netrpělivě čekal jedenáct dní, protože musel urazit dlouhou cestu z Paříže až ke mně. Svěřil jsem totiž nevědomky své peníze francouzské společnosti, podnikající v mnoha zemích Evropy, takže centrální sklad se nacházel poněkud dále než v Praze 10 a úměrně tomu jsem si musel o to déle kousat nehty. Naštěstí dorazil v pořádku, zdá se, a teď už se nebudu moct vymlouvat na chabou výbavu, ale budu se muset naučit pořádně fotit ;)
Dlouhá zima snad už končí. Ne, že by byla dlouhá v objektivním měřítku, to nám se zdála dlouhá, protože jsme byli takřka v jednom kuse marod, včetně jakýchsi záhadných potíží, takže snad už budeme mít klid, když jaro podobné tfujtajbly od nás z domu vyžene…
Za několik dnů se chystáme na Hradec, na oslavu babiččiných šedesátých narozenin a na Velikonoce. Teď, když Páťa chodí do školy, už se bohužel nemůžeme sebrat a jet kdykoliv bychom chtěli, na což jsem si chvíli musel nevrle zvykat. Ve škole to jde Páťovi výtečně, zdá se, že se v kolektivu srovnali i s těmi dvěmi agresivními dvojčaty, která se s vervou mlátí mezi sebou a spolužáky nádavkem.
Domácí úkoly Páťovi potíže nečiní, dokonce si občas i sám vzpomene a jde si je udělat, třebaže většinou se mu moc nechce, což je fajn, protože tak vím, že je normální ;)
Lucinka se pozítří s námi chystá na zápis do školky. Docela se těší, ale protože jinak je to tvoreček nepříliš samostatný a nejraději má stále někoho blízkého vedle sebe, což Páťovi povětšinou bývalo fuk, mám trochu obavy, jak nakonec bude reagovat. Ve starším bráchovi má pěkný vzor, snad se tedy obávám zbytečně. Po zápisu zkusím připsat zážitky.
Lenka si našla práci v oboru, od září by měla učit český jazyk a dle potřeby další předměty na druhém stupni ZŠ v sousedním městě. Prozatím má slíbený dlouhodobý poloviční úvazek. Je to docela fajn, takhle to pro naše děti nebude znamenat příliš velkou změnu.
- Vloženo 23. dubna 2008
Vždycky jsem si myslel, že na web budu psát samé příjemné věci, o kterých navíc budu schopen psát s nadhledem. Člověk míní, život mění, jako jiní jsem narazil na hranici nadhledu, za kterou není možné jít. Následující text bude trošku osobnějšího charakteru, omlouvám se těm, kterým by snad připadal poněkud patetický, není tomu tak. Cítím, že by nebylo vhodné se věci vyhnout a vnímám i osobní potřebu se z toho tak trochu vypsat..
V pátek 11. dubna 2008 mi zemřela máma. Stalo se tak po třítýdenní hospitalizaci na chirurgickém oddělení opavské nemocnice, kdy se mi, po přechodném zlepšení jejího zdravotního stavu, postupně dostávalo už jen samých špatných zpráv. Tři týdny, z nichž první mi vzal iluzi, že se jedná o vcelku banální akutní záležitost, druhý mě připravil o naději, že se vše může zlepšit, anebo alespoň stabilizovat a závěr třetího týdne nemilosrdně uťal představu, ke které jsem se jako ke zbylé vizi upnul, že se mi snad podaří zařídit u nás mámě alespoň poslední hezké léto…
Nebyla zvyklá si na cokoliv stěžovat, vždy měla své potíže schovány kdesi uvnitř a na povrch jen občas vyplynula drobná rozmrzelost, která by mohla být chápána jako jakýsi sklon k pesimismu, pokud by ovšem, bráno zpětně, k ní nebylo důvodu. Bylo. Život se s mámou nemazlil, ať byl její vlastní podíl na osudu jakýkoliv. Hrdě ho nesla a co si vzpomínám, jako dítě jsem ani v nejmenším nepochyboval, že kdyby bylo třeba, dokázala by cokoliv. Zařídila mi nádherné dětství, kdy jsem i bez otce nikdy nepocítil ani náznak nezájmu nebo nedostatku. Ano, měli jsme málo prostředků. Svoje první kolo jsem, nepočítaje pionýra vypůjčeného od strýce, dostal ve třinácti, kazeťák v patnácti a do doby, než jsem už jako výdělečně činný na splátky koupil barevnou televizi, jsme se dívali na černobílou, která pravidelně na Vánoce stávkovala. Ale to vůbec nebylo podstatné. Ona toho pro sebe měla ještě méně, a když jsem se někdy v sedmé třídě nadchnul pro fotografování, máma pro mého koníčka navzdory počítání každé koruny prostředky dokázala najít. Nikdy mi nechyběl zájem, vlídné slovo, otevřená náruč a bezpečný kout. Lze říct, že ve svém synovi našla smysl života a obávám se, že po mém odchodu do samostatné existence už neměla zájem jiný hledat. Přesto moje rozhodnutí daleko se přestěhovat a založit rodinu bez výhrad respektovala, Lenky si od počátku vážila, měla ji spolu s vnoučaty moc ráda a byla na ně hrdá. Těšila se, že až bude samostatnější, přijede Páťa k babičce na prázdniny, což se nestačilo splnit. Když jsem se dozvěděl, že výsledky sonografie a CT zcela vylučují možnost uzdravení a posléze zjistil, co přesně znamená karcinom pankreatu v pozdním metastickém stádiu, byl to šok. Uvědomil jsem si teprve, kolik jí přibylo vrásek, proč je v poslední době tolik unavená, proč téměř nic nesní, proč musela během nedlouhé cesty na oslavu svých šedesátin krátce před hospitalizací třikrát odpočívat, že za tím vším nevězí zhoršení jejího primárního chronického onemocnění vlivem nové práce, která ji fyzicky vyčerpávala, což jinak všichni předpokládali. Teprve později jsem se probíral starými fotkami a ptal se, kdy asi věci nabraly ten špatný směr. Až tak jsem byl blbej, že jsem dřív nic z toho nepoznal.
Nevím, zda mám být rád, anebo se vinit, že jsem měl nápad uspořádat k výročí jejích šedesátých narozenin rodinnou oslavu, kde jsme se všichni bezstarostně sešli, protože ačkoliv se máma později několikrát zmínila, že jí tam bylo tak dobře, je jisté, že na zhoršení stavu se oslava podepsala. Dva dny na to, o velikonočním pondělí, jsem volal kamaráda, jestli by mě s mámou nevzal na pohotovost, protože den předtím a následující noci jsem už viděl, že je zle. Tehdy to z laického pohledu vypadalo na zánět slepého střeva nebo žlučníkové potíže. I v nemocnici si zachovala smysl pro humor, vždy, když jsme spolu večer mluvili po telefonu, všechny obavy ze mě spadly, všechno se chvíli zdálo být tak normální… Lékař mi po dalším příjezdu sice potvrdil závažnost situace, ale také prohlásil, že když bude jíst, pustí ji domů a já začal s SDC navzdory někdejším potížím vyjednávat přidělení volné místnosti k výměře bytu, ačkoliv máma prohlašovala, že by k nám tak jako dřív přijela jen na čas, protože s bytem na Hradci má pocit, že se má kam vracet. Ani při osobní návštěvě jsme o podstatě jejích problémů nemluvili. Máma do poslední chvíle věřila, že krizi překoná. Nerozumím tomu příliš. Když jsem se ptal ošetřujícího lékaře, nakolik je o svém stavu informovaná, pokrčil rameny a řekl, že jistě něco tuší. Neměl jsem odvahu seznamovat ji se skutečností a ona to po mně nikterak nežádala. Nechtěla s tím mít nic společného. Myslím, že snad vědoma si později svých obtíží, sama dobrovolně volila krátkou svobodu a přirozenost před dlouhým trápením v ambulancích a nemocnicích a já, ačkoliv nejsem v situaci, kdy bych mohl pevně stát za svým tvrzením, ji chápu a zřejmě bych i volil stejně. Myslím, že když nakonec v marné snaze do sebe něco dostat přijala realitu, vzdala se. „Však oni vědí, co mi je“, odpověděla mi na apel, ať přivolá sestru, když jsem ten poslední večer v telefonu ke svému zděšení slyšel, že je jí špatně. A jedna z posledních věcí, které mi řekla, než se omluvila, že chce hovor ukončit, protože je unavená, byla: „Nedělej si starosti..“. Jak může někdo den před smrtí uklidňovat jiného?
Následující ráno jsem se po noční v Mirošově zrovna chystal zalézl do postele, když mě volalo skryté číslo. Skrytá čísla obvykle neberu. Vzápětí po odmítnutí hovoru se dostavila nedobrá předtucha. Když mě skryté číslo volalo podruhé, věděl jsem ještě před přijetím hovoru odkud. Zdravotní sestra z oddělení mi oznamovala, že se mámě přes noc velmi přitížilo. Druhý telefon mě zastihl ve vlaku kdesi před Olomoucem. Moc mě mrzí, že jsem to nestihl. Že jsem nestačil a už nikdy nestačím poděkovat za všechno, co pro mne udělala. Ve vlaku nemáte kam před lidmi utéct. Být v autě, nechal bych ho u krajnice a zalezl někam do křoví. Takto mě vlak bez pardonů k lidem zády unášel dál a já si o to silněji uvědomil, jak málo jsme mnohdy pány svých osudů. Ten den, kdy máma zemřela, byla nádherná obloha. Ve vzdušných vrstvách se vznášely oblaka všech typů od jemných stratosférických cirrů, které působily étericky jako nadpozemskost sama, až po nejeden majestátní cumulus ozářený zapadajícím sluncem. Říkal jsem si, že toto snad ani není náhoda a díval se do té nádherné oblohy celý večer.
Děkuji své rodině – svým strýcům a tetám za společnost a za nabídnutou i uskutečněnou pomoc, bratranci Erikovi za to, že mi pomohl oběhat vše praktické a s úlevnou přirozeností mě dokázal rozptýlit natolik, že jsem byl schopný fungovat, Lence, že se mezitím doma věnovala našim dětem, ačkoliv to měla taky těžké, a že pochopila, že potřebuji být pár dnů sám. Marii a Václavovi za pomoc a za to, že vážili v podstatě na otočku cestu přes celou republiku na pohřeb. Všem, kteří se s mámou onoho pošmourného dne přišli rozloučit. Děkuji také mirošovským kolegům, kteří mi navzdory vlastním plánům umožnili ihned odcestovat a konečně lékařům a sestrám chirurgického oddělení opavské nemocnice za to, že udělali co mohli a také za to, že mámu až do konce ponechali v optimističtějším prostředí jejich oddělení, třebaže jim to asi naruší statistiky…
Vždy byla nejhorší rána. Po probuzení na polštáři ze zasněné noci pomalu otvíráte oči a pomalu si ve všech známých souvislostech uvědomíte svět okolo, jenž náhle není takový, jaký byste si přáli. Dostaví se všechny strasti posledních dnů a každé ráno znovu zjistíte, že nemůžete zapřít realitu a prostě zůstat ležet, aby nad vámi celý ten obrovský svět zlomil hůl, musíte se nějak sebrat a jít dál. V těch chvílích je zlé, že se nemůžete v klidu vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Společnost žádá, abyste fungovali a starali se o praktické věci. Kolikrát přijde náhlý popud zvednout mobil a zavolat, než si vzápětí uvědomím, že nemám komu. A vprostřed osobních věcí na Hradci, které voní aviváží, kterou jsem dobře znal, mi konečnost stavu věcí pořád ještě tak úplně nedochází. Každá mince má dvě strany. Na straně jedné je soucit se samotným člověkem, na straně druhé vlastní sebelítost, která je ve srovnání s tím prvním bezpředmětná.
Maminko, věřím, protože chci věřit, že život pouhou smrtí nekončí.
Život a samo vědomí v celé své 
komplexnosti nemůže být tak banální podstaty, aby veškerý smysl
tkvěl pouze v nicotnostech všedních dnů. Věřím, protože chci věřit,
že v tom dalším životě se budeš mít lépe, i když tak jako v tom
minulém zůstaneš věrná pravdě, poctivosti a upřímnosti, což jsou
hodnoty, které jsi také mně pevně vštípila, a kterých si i já u lidí
vážím více než čehokoliv jiného. Nebyli jsme vždy a ve všem za jedno,
kolikrát jsme se nepohodli a zejména moje dospívání nebylo prosté excesů.
Teď mě to moc mrzí, ale Ty přece víš, že jsem Tě měl rád.
- Vloženo 12. května 2008
Rozhodl jsem se pokračovat v novinkách, tak jak bývalo zvykem. Každý máme svou tajnou komůrku v sobě, není asi třeba připomínat, že ač zde na webu dělí události jen několik řádek, ve skutečnosti se jedná o týdny přemýšlení a bilancování. Když jsem v uplynulých dvou měsících četl Egypťana Sinuheta, pěknou knihu s hlubokým nadhledem, narazil jsem ve svém rozpoložení na dva bezesporu nezpochybnitelné výroky: „Co se stalo, stalo se a nejde odestát.“ a „(Sinuhete) netrap se zítřkem, neboť o zítřku dopředu nikdo nic neví..“ Minulost a budoucnost se střetává v nás samotných a na nás je, abychom si zvolili cestu..
Lucinka byla u zápisu do mateřské školky, o čemž referuji dost se zpožděním. Je přesvědčená, že školka je prima věc, to ano, ale vnitřně to tak úplně neplatí a to už je problém. Vždy potřebuje mít někoho z nás nablízku, jakmile je mezi cizími, nastává ouvej. Vůbec si nejsem vědom příčiny, Lucince se nevěnujeme o nic méně naž Patrikovi a přitom jsou v tomto ohledu každý úplně jiný.
Konečně si Lucka v ruce podržela živou sovu. Stalo se tak naprostou náhodou, kdy jsem si řekl, že by bylo třeba rozptýlit se a někam vyrazit. Zvolili jsme zříceniny hradů Točník a Žebrák nedaleko středočeských Hořovic. Do vesničky Praskolesy jsme se přepravili vlakem a odtud jeli vstříc hradům na kolech. K našemu překvapení byl z pohledu turisty Točník solidně disponovaným hradem. Za časů Václava IV. se žilo poměrně skromně a popravdě toho víc neuvidíte ani na Karlštejně. Kaple, několik obrazů a Václavova postel se štaníkem, to bylo krom zubem času nahlodaných hradeb víc než jsme vůbec čekali. A navíc sokolník. Ano, na terase nad druhým nádvořím postával sokolník se svými svěřenci. Pod dřevěnými stříškami měl přivázaného orla, káni Magdu a co je vzhledem k Lucince nejdůležitější, taky výra a výřici Boba, Sovu pálenou jménem Syčák – ona nehouká, ona syčí a Sovici sněžnou Lucky. Prostě paráda. Navíc sokolník návštěvníkům ochotně na ruku navlékl sokolnickou rukavici a do ní vtiskl kus kuřecího, jako odměnu pro přilétnuvšího dravce. A tak na Lucinčině ruce přistála Sova pálená, k Páťovi a ke mně pak o něco těžší Sovice sněžná, Lenka si vyzkoušela nálet káněte Magdy, no a já jsem byl nakonec potěšen i přízní samice Výra velkého s trochu nesamičím jménem Bob. Lucinka už zase chce živou sovu, prý by mohla bydlet na půdě.. No teda..
My s Lenkou jsme toho názoru, že na naší půdě by se sově zas tolik nelíbilo. Prozatím má tedy Lucka sbírku svých plyšových sov, o kterých už tady dříve byla řeč. Kdysi jsme udělali plyšovým sovám papírový sovinec, což je imitace kusu kmenu stromu s dutinama pro sovy a ony teď bydlí střídavě v sovinci a v naší posteli. Uvidíme. Mít kus zahrady, jsem ochoten postavit opravdový sovinec, porcovat drůbež a stát se „sovovníkem“.
Hrad Žebrák jsme už zastihli po provozní době, protože jsme se pozdrželi u ohrady s domácím zvířectvem. Kozy, ovce a kráva, to všechno děti nadchlo, protože postupně přilezly k ohradě a děti mohly běhat pro píci a futrovat. Žebrák je skromnější památkou než Točník, má sice mohutnou věž, ale zase žádné sovy k dispozci. A protože už byla věž spolu s zachovalou vnitřní prostorou zamčená, zase jsme vyrazili domů. Nejprve do Praskoles, a když jsme zjistili, že bychom na vlak čekali moc dlouho, tak ještě do Hořovic. Páťa jel dobře, jen trochu moc řeže zatáčky a jezdí cik-cak, v tom je asi trošku po mamince ;)
Po roce jsme opět tradičně vylezli na vrch Žďár. Jak Páťa roste, je možné (a potřebné) podnikat náročnější výšlapy, takže jsme vyrazili po moréně, čili po balvanech, které tvoří úpatí zerodovaných skal. Páťa měl sice obavu, aby ho moréna nepohltila, nicméně se nahoru hrdě vydrápal. Jen byl rozmrzelý, že Lenka s Lucinkou byli nahoře obchvatem po stezce rychleji.
- Vloženo 17. května 2008
Přidávám odkaz na web, který jsem spíchnul v potřebě informovat ostatní před úskalím nakupování na internetu u nesolidních firem. Vypadá to, že jsem jedné z nich docela naletěl, chcete-li, přečtěte si kliknutím na banner, co Vás může čekat a neminout, jestliže budete obdobně lehkomyslní jako já.
(Z důvodu uvedených na této stránce níže byl web z původního veřejného umístění smazán a nyní je pro potřebu návštěvníků našeho osobního webu jeho součástí.)
- Vloženo 28. května 2008
Po roce
opět nastává houbařská sezóna! A letos opravdu hodně brzy.
I když se říká, že první vlaštovka jaro nedělá, takovýto hřib
kovář na konci května, to už je pořádný příslib. Sebral jsem ho čirou
náhodou cestou přes les na kole z Dobříva a dceruška mi s ním pak
ochotně zapózovala. Jaro je letos opravdu vydařené, po oteplení takřka
nepřišly mrazíky, slunce a vláhy je dost, z hlediska houbaření by mohlo
jít opravdu o velice úspěšný rok. Držte palce, ať se to nepokazí.
- Vloženo 27. června 2008
Před čtrnácti dny jsme navštívili „Bahna 2008“, což je poměrně známá přehlídka branných sil České republiky, zejména Armády České republiky, ale též Policie či záchranářů. Zejména Patrik byl unešen prezentací vojenské techniky, kdy si především s ostatními dětmi mohl funkční stroje prolézt doslova odpředu až dozadu a odshora až kamsi do hloubi. Dost mne udivilo, že vojáci děti opravdu nechali lézt do průlezů tanků, samohybných houfnic a dokonce i do kokpitů helikoptér, načež vojáci s tím vším odfrčeli do předváděcí akce a já se raději urychleně klidil stranou, aby to poté, co děti přecvakali množství přepínačů a jistě ukopli nějaký ten drát, nejelo a neletělo úplně jinam než osádka zamýšlela. Ale měl jsem zbytečné obavy, zřejmě by to pokud možno mělo přečkat i bitevní vřavu, která možná předčí i dětskou zvědavost.
Páťu nejvíc zaujal tank T-72 a pak jakýsi okulometovaný radiolokátor, protože do jeho prosklené kabinky vedla křivolaká cestička vnitřkem vozidla a to se Patrikovi moc líbilo. Lucinka si vyzkoušela statické řízení raketometu a posez v helikoptéře a ve vznášedle, takže taky nelitovala.
Mně fascinovaly nejprve přelety dvou bitevníků L-39 Albatros a posléze i dvojice JAS 39 Gripen, které to vždy proburácely těsně nad stromama, nechaly za sebou impozantní rachot a zmizely v efektním stoupání. Škoda, že jako netrénovanému by se mi v kokpitu zřejmě všeho všudy zatmělo před očima a bylo by po parádě, jinak by mě moc lákalo proletět se. Hodně působivé byly taky přelety bitevních vrtulníků, docela mě těšilo, že šlo pouze o ukázku..
V jistém smyslu vrcholem pak byl start helikoptéry, na který jsme si počkali. Seděli jsme na řídké trávě za hranicí kruhu asi o padesátimetrovém poloměru, který vytyčilo několik vojáků, aby civilisté neutrpěli újmy. A po dlouhém čekání osádka obdržela povolení ke startu, rotory se pomalu roztočily a jakmile dosáhly plných obrátek, lítalo vzduchem všechno, co se v tom okruhu padesáti metrů okolo v trávě nacházelo. Obrovské mračno prachu, kamínků, suché trávy a taky jistě všichni přítomní mravenci a jiní hmyzáci a možná někdo z nás v tom virválu dostal po hlavě i žížalou, pokud snad neopatrně vylezla na povrch, protože jsme byli zasypaní vším možným a viděli jsme absolutní houby. S výjimkou Patrika, který hleděl skrz větrací otvory svého maskovacího klobouku, pokryté jemnou síťovinou. Ten na to vyzrál. A kromě něho i dozírající vojáci, kteří, dobře znalí situace, těsně před nejhorším prchli až za nás a dřepli si na bobek zády k vrtulníku a zakryli si rukama hlavu. Příště bych to udělal taky. Něco jsem nafotil ještě starou Minoltou.
Poté, co jsem Pixmanii vrátil Pentaxe K10D a podařilo se mi z tohoto zatroleného e-shopu vyrazit zpět své peníze, neodolal jsem a v českém e-shopu si koupil Nikon D80 s objektivem Nikkor 18–70mm f3.5–4.5G ED-IF AF-S DX Zoom, což je podle pečlivého zkoumání a určitém kompromisu asi to nejlepší, co jsem za ty peníze mohl získat. A opravdu, kvalita fotografií je vůči Pentaxu na zcela jiné úrovni. Možná jsem měl předtím prostě smůlu na špatný kus, anebo setový objektiv Pentaxu nestál za nic. Takže odteď fotím Nikonem.
Navštívili jsme taky hrad Křivoklát – majestátní a pěkně dochovanou stavbu našich předních feudálů. Prolezli jsme jeho velkou věž, porozhlédli se po okolí a spolu s Páťou jsem si vyzkoušel střelbu z kuše na namalovené divoké čuně.
Vrhnul jsem se na Limetu, což je přezdívka našeho Citroena Saxo. Nejdřív jsem se odmítl smířit s dírou po autorádiu, které předchozím majitelům nevybíravě skrz rozmlácené okno šlohli jacísi pobertové a objednal v internetovém obchodě docela pěkného a kupodivu ani ne drahého Sencora. Jelikož jsem se poučil a vyhýbám se Pixmanii, vše tentokrát proběhlo k všestranné spokojenosti. Tenhle Sencor má výhodu odnímatelného čelního panelu, který člověk při odchodu z auta jednoduše sbalí s sebou do krabičky, takže předpokládám, že už pobertům nebude stát za to rozbíjet okno ani nic jiného – snad. Taky jsem se rozhodl využít další možné funkce smartphounu a nainstaloval si do něj symbianovou verzi autonavigace Tom-Tom. Přiobjednal jsem si GPS modul Evolve iTraxx a ecce! Ono to funguje naprosto na výtečnou. Na displeji phounu se v 3D zobrazení po zvýrazněné cestě plynule šine šipka znázorňující Limetu a krásně přehledně naviguje, včetně hlasových pokynů. Jednoznačně doporučuji! Jen jsem si do navigace vedle hlasu „Miloslava“ doinstaloval hlas „Elišky“, protože jezdit s Eliškou se mi bude líp než s Miloslavem.. Ten mobil byl stejně trefa, vlastně ho využívám daleko víc na desítky jiných funkcí než na volání a říkám si, že už by se tomu opravdu mělo přestat říkat „telefon“ a po vzoru praštěných jazykobrusců z dob národního obrození navrhuji třeba termín „mnohoumný kapsofon“.
První návštěvu ve školce si včera odbyla Lucinka. Tentokrát ještě jen na chvíli na zkoušku. Tvářila se, prdelka tátova, všelijak, ale pak statečně vkročila dovnitř třídy a spolehla se, že táta s mámou počkají na chodbě. Jen jsem ještě skrz dveře slyšel, jak se Lucka před paní učitelkou ubezpečuje, že táta opravdu čeká venku. Zvládla to na výbornou, hned se jí ujaly nějaké děti, takže spolu zmizely v dřevěném domečku a ta tři čtvrtě hodina asi byla nejdelší pro mne – fotky zde.
Vysvědčení z konce školního roku přinesl domů Páťa. Je úžasné, první třídu zakončil samými jedničkami a výtečným slovním hodnocením. Oddechli jsme si, že se mu podařilo uvést se ve škole dobře a ani naše obavy ze stigmatu neposednosti hraničící s hyperaktivitou se nepotvrdily. Zřejmě jsou na to pedagogové zvyklí. Páťa si samozřejmě zaslouží pochvalu.
- Vloženo 29. června 2008
Vrátili jsme se z autokempu „U jezera“, ležícího uprostřed divé zeleně v Ejpovicích na Rokycansku. Jezero vzniklo někdejší těžbou horniny, z níž se zpracovávalo železo. V současnosti lom zcela splynul s přírodou, takže skýtá nejednu nádhernou scenérii. V autokempu jsme se ubytovali ve stanu, který jsme si pořídíli ještě v době, kdy jsme vůbec netušili, že časem budeme čtyři. Stan je tedy schopen poskytnout pohodlí třem lidem, přičemž jedno dítě vzhledem ke svým náročným polohám při spaní opravdu vydá nejméně za jednoho plnokrevného dospělého. Přenechal jsem stan Lence s oběmi dětmi a sám se zakuklil do mumie a přespal vedle stanu pod širákem.
V kempu se nám moc líbilo, hned jsem se vrhnul na grilování a potom na pečení brambor v alobalu a přitom zjistil, že člověk je zcela nejspokojenější při uspokojování svých základních potřeb. Bohužel jsme měli trošku smůlu na sousedy. Podle zázemí se zdálo, že jsou tam zahnízdění na celé léto, měli s sebou nejen karavan a tisícero věcí, ale taky dva psy a papouška, který mimojiné vykřikoval: „Zabočte doleva“, takže určitě na cestách v autě s navigací strávil mnoho času. Taky s sebou měli jakousi audio aparaturu, což bylo narozdíl od papouška, psů a tisícera věcí i s karavanem pěkně napytel. Ono to řvalo od odpoledne asi tak do půl druhé v noci. A když už jsem ve spacáku potřetí slyšel Michala Davida zpívat „Já chci žít nonstop..“ říkal jsem si: proboha, jen to ne! Pak tam u nich naštěstí asi někdo zakopl o šnůru v zásuvce a nastal klid. Konečně jsem se mohl soustředit na neuvěřitelně rozzářenou hvězdnou oblohu, počítat meteority – podle kalendáře nejspíš z roje betaTauridů – a sem tam odfouknout komára, který se mi čas od času snažil usadit na nose.
Druhý den jsme se s Páťou pustili na jezero v naší „Staré peřeji“, tentokrát si narozdíl od hbitých toků na stojaté hladině peřejí moc neužila, zato já jsem si užil dosytosti pádla. Dopádloval jsem s Páťou na druhou stranu, protože mě můj kolega Míra zlákal ke geocachingu a tam kdesi na druhé straně se nachází jedna cache, neboli počeštěně „keš“, ke které se mi podařilo po obchvatu okolo skrytých nudistů přičichnout za pomoci GPS navigace, a kterou Páťa dočmuchal, zatímco mne GéPéeSka honila po přilehlém svahu. Chce to trošku cviku naučit se s ní zacházet, ovšem teď už vím, že dokáže navést asi tak ± 1,5 metru a jak na to. Zalogovali jsme se a vyrazili zpátky. V Odkazech je moje ikonka, kde se zalogovaným ukáže můj profil. Ti nezúčastnění z ní alespoň mohou vyčíst moje skromné aktuálně platné výsledky, tedy počet objevených keší, případně i neúspěchů. Ledva jsme dopluli zpátky, musel jsem naložit Lucinku, která nás netrpělivě vyhlížela a těšila se do lodičky taky. Něco z prvního dne pobytu jsem nafotil, pak už se mi nechtělo..
Kempování nás docela zaujalo. Místo k moři jsme letos posléze chtěli vyrazit do Vysokých Tater, které bych osobně zase po mnoha a mnoha letech rád navštívil, ale řekli jsme si, že vzhledem k tomu, co prožijou děti při táboření, bude lepší vyměnit čtyři dny v Tatrách za množství prázdninových cest po naší rodné hroudě. Jdeme na to! Tedy po dvaceti dnech nonstop v práci…
- Vloženo 11. srpna 2008
Není to tak dávno co se na kole začal učit jezdit Patrik a teď už asi čtrnáct dní suverénně jezdí na kole i Lucinka. Už loni na podzim se dalo tušit, že začne jezdit brzy, dokonce jsme na chvíli sundali i pomocná kolečka, ale tehdy ještě čas nedozrál. Letos o prázdninách to bez postranních koleček znovu zkusila – a vida! Po pár pokusech Lucka ujela průlomových pár metrů, které jsou jako v jiných obdobných případech nesmírně důležité, protože najednou podaly hmatatelný důkaz, že to opravdu jde. Lucinka jezdí ráda a dobře, pozorně si hlídá prostor před sebou a když jede auto, vzorně zastaví na kraji ulice. Nekompromisně vyžaduje, aby její dospělácký doprovod zase dával pozor na dění za jejími zády a jestliže se jí zdá, že dospělák hlídání aut zezadu fláká, dokáže laxnost patřičně vytknout. No a my máme radost, že je opatrná. Taky se mi líbí, že nepanikaří, a když se vyskytne problém, třeba když se postaví do cesty obrubník, lotr jeden, místo zbrklého seskakování z kola, ztuhnutí řídítek a jiných nežádoucích reakcí, Lucinka prostě zastaví a teprve pak v klidu pronese: „Jejda!“. Pár fotek z jedné z prvních jízd si pochopitelně neodpustím.
Patrik taky slaví sportovní pokrok – naučil se plavat! Až do letoška chodil do vody s nafukovacíma rukávkama a protože bylo znát, že k vodě cítí respekt, nechali jsme ho na vodu si zvykat. Občas jsme Lenka nebo já přišli s tím, zda by to nezkusil naostro, až to jednou klaplo a Páťa uplaval prvních pár veledůležitých metrů, které zase ukázaly, že to jde. Teď už to chce jen vychytat styl, aby se pohyby staly klidnější a efektivnější, což už je ovšem pouze záležitostí praxe.
Dovolená v Tatrách se vydařila. Cestu tam jsme podnikli přes noc v lůžkovém kupé přímo z Plzně do Štrby. Bez přestupu, v leže a s plným soukromím, protože naše rodinka zabere právě jedno lůžkové kupé, to se to jelo báječně. V deset večer jsme vyrazili a ve čtvrt na devět druhý den jsme po ranní kávě vystoupili ve stanici Štrba. Ještě předtím jsme okýnkem sledovali horskou krajinu a každý asi trošku jinak vstříc rozeklaným vrcholkům, ztrácejícím se v bělavých oblacích, zaujímali očekávání.
Určitou komplikací se ukázala být poloha našeho hotelu. Když hotel Sipox stojí ve Štrbě a železniční stanice se nazývá Štrba, očekával jsem, že bude někde nedaleko. Usadil jsem rodinku na lavičce za nádražím a prošmejdil okolí, ale ulice s hotelem nikde… Išiel som zpeť na stanicu a opýtal sa prvého železničára. Odpovedal, že hotel Sipox naozaj existuje, no že sa nachádza o štyri kilometre ďalej po rozostavenej silnici… Joj! A tak jsem zjistil, že v tom dráha dělá binec, že městečko, kde se nalézá železniční stanice Štrba, je ve skutečnosti Tatranská Štrba a samotná Štrba je o ty čtyři kilometry vedle, kde je zase Štrba zastávka. Nu což, za nových okolností neznalí jízdních řádů vlakových i autobusových, vyrazili jsme po rozestavěné silnici k hotelu. S plnou bagáží to bylo super, zvlášť když bylo třeba chvílema nést Lucku, která ihned upozorňovala, že „malé holčičky neujdou daleko“ a taky odrážet Patrikovo reptání. Železničář mi pověděl, že hotel stojí na počátku obce. Ten moudrý muž si byl dialekticky vědom toho, že obec má několik počátků, záleží na tom, kolik cest k ní vede a jak se to bere. Nehodlám se hádat, ale podle mne byl hotel na konci. Přesněji řečeno bokem a kus stranou, až za zemědělským družstvem. Když jsme viděli směrovku, ukazující ke kravínům a silážním jímkám, navíc vedle cintorína, už jsme si nic úchvatného neslibovali a jen doufali, že krávy a bejci budou v noci zticha. Naštěstí byl hotel ještě kus za družstvem (vida, jak je ten přístup ke vzdálenostem relativní) opravdu až na jednom z počátků obce, v malebném ďolíku za loukou, u lesa a doslova nad potokem. Pohlednost místa umocňovaly majestátní Vysoké Tatry tyčící se v dáli za hotelem.
Protože byl náš pokoj ten den volný a nebylo ho před naším příchodem třeba „upratovať“ bylo ubytování dílem okamžiku a mohli jsme vyrazit na první výšlap.
Den 1. – Predné Solisko
Krátce po poledni jsme se ze Štrby zastávky přepravili do Štrby (Tatranská Štrba) a odtud ozubnicovou železnicou do stanice Štrbské pleso. Turisticky profláklé pleso jsme nechali stranou a razili si to rovnou k lanovce na Solisko. Cestou se nad Tatrami zatáhlo a hrozila bouřka, ale nakonec na nás spadlo jen pár kapek, zbytek se zřejmě vylil kdesi na hřebenech a čerň nad Soliskem se zanedlouho rozplynula. Po noční cestě jsme se na delší túru ještě necítili, nakonec jsme se tedy rozhodli koupit si lanovkový zpáteční lístek. Pro dospělého za 200,– SK, dítě za 170,–SK, koho to zajímá, nechť navštíví přímo stránky slovenských lanovek. Lanovka na Solisko má čtyřmístné sedačky, což je fajn, protože se vejdeme pěkně všichni na jednu, my dospělí po stranách, děti uprostřed. A taky jsme si pěkně naskočili a dalších pár desítek metrů to bylo docela zajímavé. Nikdo nás totiž neupozornil, co po nasednutí máme dělat a tak jsme seděli a koukali jak se nám země vzdaluje pod nohama, zatímco nejsme ničím zajištěni. Seděli jsme si na sedačce, třicet metrů nad terénem jsme volně klátili nohama v luftě a přemýšleli, které dítě nám první spadne, pak námi jemně zatřásl první sloup, až jsme si všimli obsazené sedačky, která se vracela protiběhem dolů. Já jsem si pomyslel, že máme jako na potvoru nějakou blbou sedačku, když ti naproti mají kolem sebe tyčku a dokonce i opěrky na nohy. Lenka si všimla, že za naším opěradlem je ještě jakási podivná konstrukce a napadlo ji, že by se možná dala překlopit přes hlavu. A taky že dala, čímž vzniklo nejen solidní zábradlíčko, ale spolu s ním se sklopily i ty nožní opěrky a řeknu vám, najednou se jelo mnohem lépe…
Nechat se vyvézt na Solisko nám přece jen nestačilo, před námi se tyčila výzva v podobě vrcholu Predného Soliska. Od lanovky až na vrchol vede křivolaká stezka z balvanů, místy úplně v pohodě, jindy nabývající slušného stoupání. Po četných zastávkách jsme se všichni až nahoru vydrápali a nadšeně se rozhlíželi dokola. Pod námi byla malinká stanice lanovky, pak ještě menší Štrbské pleso, rozlehlé šíré údolí a za ním v modravé dálce Nízké Tatry. Po stranách Mengusovská a Mlynická dolina, vpředu sedlo a za ním Štrbské Solisko (2301 m.n.m.) a podle mapy ještě za ním Malé Solisko (2334 m.n.m.) a Veľké Solisko (2412 m.n.m.)… Zkrátka samé Solisko, my jsme se však museli spokojit s tím naším s vrcholem v nadmořské výšce 2117 m., což bylo i tak krásné. Z obav, že se Lucka příliš vyčerpá, jsem ji ke konci poponášel, proto mi docela přišlo vhod, že tohle Solisko je ze všech Solisek nejmenší.
Po chvilce jsem si všiml jakéhosi chlapa dřepícího opodál na takovém hnusně převislém vrcholku, ze kterého jsem měl měkká kolena, ale protože mě neustále cosi, vzdor tomu, že nemám rád výšky, neustále nutí se na vrcholky drápat, rozhodl jsem se, že si tam taky vylezu. Šlo o sluncem a deštěm rozpukanou skálu, na kterou se muselo po čtyřech a odkud byl báječný výhled. Seděl jsem tam nahoře, chlap s filmovou kamerou (pořádná, žádná do dlaně) už slezl, a čekal jsem, až Lenku napadne podívat se mým směrem, jenže ji to zjevně napadnout nehodlalo. Čím dál zřetelněji jsem v duchu vnímal, jak pukliny v převislé skále ještě víc pukají a jak se zrovna teď zase jednou po stovkách let kus vrcholu Predného Soliska k radosti komerčních televizí i s českým turistou zřítí do doliny, tuším, že Mengusovské… Špatný telepat je ta moje žena. Nakonec mě však přece jen zavětřila (řvát přes průrvu nemělo smysl) a k mé potěše zvedla fotoaparát. Bohužel však místo celkového pohledu udělala maximálně vyzoomovaný záběr, takže to teď bez jakéhokoliv kontextu vypadá, že sedím na nějaké haldě šutrů nacházející se jednoduše kdekoliv. Nevadí. Byl jsem tam!
Cesta dolů byla docela v pohodě, jen se s námi asi tři sloupy před koncem na několik minut zastavila lanovka, asi někdo špatně nastoupil, sestoupil, anebo při něčem z toho nešikovně vysypal obsah kapes… Před odjezdem „zubatky“, jak zubačku překřtila Lucka, jsme se stavili na džus a kafe, zatímco se ukrutně zatáhlo a spustila se průtrž mračen, takže verš „nad Tatrú sa blýska, hromy divo bijú“ je nechutně realistický a má do umělecké nadsázky rozhodně daleko. My jsme si v suchu spokojeně uvědomovali, že zpozdit se o hodinku, byla by cesta neskonale dramatičtější. Brr, nechtěl bych, aby mě něco takového chytilo nahoře.
Den 2. – Demänovská jaskyňa slobody
Ze Štrby jsme se vlakem dopravili do Liptovského Mikuláša a hned z přilehlého autobusového nádraží do Demänovskej doliny. Za třičtvrtě hodinky jsme byli v bohatých lesích Nízkých Tater, přímo pod kopcem s vchodem do krasové jeskyně. Blíž než jaskyňa slobody je ľadová jaskyňa, která nás však moc nelákala, byli jsme zvědaví především na stalaktity, stalagmity a stalagnáty.. A těch jsme si užili věru dost. Prohlídka jeskyně trvá okolo hodiny a půl a opravdu stojí za to. Podzemní říčka Demänovka, dómy s bohatou krápníkovou výzdobou, jeden z největších sintrových vodopádů v Evropě (přes 70 m výšky), to vše skýtá atraktivní podívanou. Představu si lze udělat po návštěvě stránek Správy slovenských jaskýň, kde jsou všechny zpřístupněné krásně popsány. V jeskyni je stálá teplota 6–7 °C, byli jsme rádi, že jsme se vybavili mikinama a dětem že jsme vzali i bundy.
Po prohlídce jsme si zašli na pozdní oběd v Liptovskom Mikuláši a nakonec po odpočinkovém dni do hotelu.
Den 3. – Výstup na Kriváň
Pokusit se zdolat Kriváň jsem si zamanul ještě před odjezdem. V průvodci byla trasa označena střední obtížností a poznámkou „jen pro zdatné turisty“ a já jsem si nedělal iluze, že bych mohl být zdatným turistou i s Luckou v náručí. Řekli jsme si, že prostě dojdeme kam dojdeme a když tak se dáme zpátky tou samou cestou. Ze Štrbského plesa jsme šli asi dvě hodiny po červené k Jamskému plesu a tady na rozcestí jsme se nakonec rozdělili. Já s Páťou jsme se vydali na Kriváň a Lenka s Luckou na nás měly počkat a podívat se zatím k Jamskému plesu a po okolí.
Z rozcestí se jde po modré nejdřív okolo Bieleho Váhu – zurčivého potůčku, do kterého by nikdo neřekl, že se kdesi dole rozvíjí do mohutného toku. Cesta je dobře značená, zpevněná balvany jako v případě trasy na Predné Solisko. Stoupá se po jižním pozvolném hřbetu Kriváně, nejprve lesem, poté velmi dlouho v pásmu kosodřevin. Tady jsme cestou viděli ohromné množství hřibů klouzků. Pod malým Kriváněm kleče zcela mizí, nastupuje krátké bylinné pásmo a pak už jen šutry a občas lišejník. Mnohokrát se zdá, že je vrcholek na dosah, ale vždy se ukáže, že jde jen o menší vyvýšeninu, za kterou se skrývá mohutnější vrchol. Pod Malým Kriváněm se stezka stáčí okolo hřebenu ze strany jižní na severozápadní, takže se místo výhledu na Važeckou dolinu otevírá pohled na Kriváňsky žlab, posléze dramaticky narůstá obtížnost výstupu. Těsně pod vrcholem Malého Kriváně se musí asi dvacet metrů šplhat ve skalních rozsedlinách, zatímco po straně je prudký sráz dolů. V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že máme dobré trackingové boty s kvalitními podrážkami. Páťa se držel skvěle, lezli jsme po etapách, po zhodnocení nejlepší cesty jsem mu pomohl vylézt na nějakou plošinku, popolezl jsem, podal mu ruku a pomohl mu výš, a tak až nahoru na klidnější úsek. Přiznám se, že tahle etapa mi nahnala obavy. Kdyby se obtížnost až po vrchol lineárně zvyšovala, určitě bych to s Patrikem nerisknul, Daxnerovo sedlo nad námi mezi Malým Kriváněm a Kriváněm samotným odsud vypadalo jako uzoučký hřeben, na kterém balancují malinkaté postavičky, značení i stezka se už často ztrácely. Nějaký slovenský pár, sestupující naší cestou dolů, mě ale na dotaz ujistil, že těchto několik desítek metrů je nejhorších a pak už je to vcelku v klidu, i když si stěžovali na bezohlednost dalších turistů.. Původně jsem si určil časovou hranici pro návrat na druhou hodinu, pak jsem ji posunul na půl třetí, nakonec jsme stanuli na vrcholu Malého Kriváně ve tři čtvrtě na tři, kdy už bylo vcelku jisté, že se nestačíme vrátit na vlak z Tatranské Štrby. Cíl nadosah je však velmi silné lákadlo. Stáli jsme na vrcholu Malého Kriváně v 2334 metrech a za Daxnerovým sedlem o pouhých 159 metrů výš se skvěl samotný vrchol Kriváně. Cesta tam a zpět by si však vyžádala přes hodinu a čtvrt a tak jsme se rozhodli, že Kriváni poděkujeme za přízeň a pokusíme se o něj někdy příště. Jde o první dvouapůltisícovku od západní strany, zadržuje oblačnost a často je schován v mracích, když jsme vycházeli od Jamského plesa, byla hora od poloviny zahalená. S tím, jak jsme postupovali vzhůru, se oblačnost rozptylovala, takže když jsme dosáhli vrcholu Malého Kriváně, svítilo slunce a okamžik na to se ukázal i vrchol samotného Kriváně, takže bychom byli měli nádherný výhled do všech stran. Trošku škoda nutnosti se vrátit, když nám hora ukázala vlídnou tvář..
Cesta dolů byla po zdolání nejnáročnějšího úseku snad delší než vzhůru, opět jsem byl vděčný nápadu pořídit všem kvalitní boty, dokonce jsme potkali turistu, který si izolepou fačoval roztrženou kanadu. Lenka s Luckou mezitím navštívily ne moc zajímavé Jamské pleso a pak se také pomalu vydaly vzhůru, vylezly až na hranici pásma klečí a odtud se zase daly zpátky, když jsem shora telefonoval, že se začínáme vracet – nevím jak v dolinách mezi štíty, ale na vnějších svazích hor je GSM signál silný, i když občas vypadává. „Zubatku“ do Tatranské Štrby (a odtud pak osobák do Štrby zastávky) jsme nestihli o deset minut. Naštěstí byla možnost jet úzkokolejkou do Popradu a odtud do Štrby zastávky z druhé strany, přestup v Popradu jsme však stihli jen velmi natěsno v běhu po nástupištích „s jazykem na vestě“.
Den 4. – Važecká jaskyňa
Už to vypadalo, že po předchozí dlouhé túře vyhnijeme na pokoji, nakonec jsme se však vzchopili. Važecká jaskyňa je skromnější než Demänovská jaskyňa slobody, prohlídka trvá jen dvacet minut. K vidění jsou kromě krápníkové výzdoby i kosterní pozůstatky jeskynních medvědů, kteří Važeckou jaskyňu kdysi dávno obývali. Krasové útvary ve Važecké jaskyni jsou dílem na hliněném podkladě, ve světle reflektorů to dohromady působí jako by byly chodby z mléčné a bílé čokolády.
Samotný Važec je dost zvláštní místo. Zčásti je znát snaha o modernizaci, zčásti slušně chátrá. Řekl bych, že rómská menšina zde má v zastoupení většinu, se všemi průvodními jevy.
Den 5. – Odjezd
Po ránu jsme se sbalili, definitivně odevzdali klíč na recepci a odjeli do Tatranské Štrby na expres do Prahy.
Shrnuto – všem se nám v Tatrách líbilo a užili jsme si od každého trochu, i když možností se nabízelo daleko víc. Třeba mě hodně lákal Lomnický štít, anebo alespoň Lomnické sedlo, chtěl jsem si vylézt nad Popradské pleso na Ostrvu a vůbec zkusit aspoň kousek magistrály. To snad zase příště. Sever Slovenska je krásná země, i když je tam dost draho, to i navzdory v současnosti výhodnému směnnému kurzu. Dost zajímavé jsou místní obchody. Žádné markety v našem pojetí, prosté krámky, většinou dost mizerně zásobené. Přišli jsme na chuť slovenskému národnímu jídlu – bryndzovým haluškám – druhý den po příjezdu domů jsme si je uvařili. Není to nic těžkého, v Bille je k dostání bryndza přímo z Liptovského Miuláša a halušky jsou v prášku ;o) Za zmínku stojí ještě místní autobusová doprava. Řidiči zásadně řadí přes zuby převodovky a není výjimkou, že musí rychlost v záběru šaltrpákou držet, inu, jaképak copak… Mého instruktora z autoškoly by při sledování jejich počínání jistě vzali všichni čerti hned jak by vyskočil z kůže, ten je na citlivé řazení velice háklivý. Keď pôjdete zo zastávky Štrba cintorín do Tatranskej Štrby na razcestie a keďže vás bude viacej, nečudujte sa, ak vodič bude rátať desať, dvacať, štyricať, štyricaťpäť a napokon to bude za dvacať do vrecka.. Ubytování se nám líbilo, škoda jen, že jsme si s sebou nevzali plavky, k dispozici byl hotelový bazén. Divný byl TV příjem. Čekal jsem, že děti budou ráno koukat na slovenské pohádky, v apartmá byly sice dvě LCD Philipsy, jenže na příjmu bylo akorát CNN v mizerné kvalitě, o něco lepší Eurosport a o dost horší Prima a Nova. A tak jsem aspoň o večerech vydrancoval minibar (nie je v ceně za pokoj) a přes den jsme žili aktivně, což bylo fajn, když už nás k tomu doma máloco donutí. Servus Slovensko a napokon už s eurami! Fotodokumentace z pobytu zde.
- Vloženo 26. srpna 2008
Kempování v Ejpovicích se nám zalíbilo natolik, že jsme se do kempu U jezera minulý víkend vydali nanovo, tentokrát s kolegama z práce. Už loni jsme uspořádali víkendovou akcičku v kempu Ostende v Plzni Bolevci, letos jsme se to rozhodli zopakovat. Minule jsem jel sám, Lenka dala přednost rodičům a svým známým, tentokrát se ale nechala zlákat a tak jsme se zůčastnili všichni i s dětma, které se na podobné věci vždy hodně těší. Naložili jsme Limetu, nasoukali se k věcem dovnitř – to by jeden neřekl, kolik toho jedna normální čtyřčlenná rodina na jedno víkendové stanování potřebuje. K tomu připočíst gril pro všechny, nějakou tu potravu a pivčo, spolu se stanem, spacákama, karimatkama a nějakým dalším bincem už krosny s oblečením musely jít dovnitř k dětem dozadu. Do kempu jsme dorazili okolo poledne, hodinu po nás kolega a kamarád Míra a postupně i další, celkem s námi všemi nějakých třináct lidí. Páťa s Luckou vydrželi u ohně až do půl desáté, poté ve stanu usnuli v deseti minutách. Lenka pak zalezla k dětem, já zapadnul okolo třetí a Lenka, když šla na WC a u ohně se stále ještě sedělo a dokonce i zpívalo, se na chvíli opět přidala. Vstával jsem jako jeden z posledních okolo deváté, protože den předtím jsem měl po noční, kdy jsem si před odjezdem lehl jen na dvě hodinky, takže únava byla znát. Okolo poledne jsme se rozjeli domů, už se jistě všichni těšíme na příště ;o) Tentokrát by to měl být kemp ve Vysokých Tatrách a akce s turistikou asi na tři nebo čtyři dny. Uvidíme.
Dnes jsem udělal řidičák. Autoškola mi trvala trošku dýl, od první teorie po zkoušky téměř tři měsíce, protože mi mezi jízdy vlezly tři týdny denodenně nonstop v práci, kdy jsem si jízdy raději neplánoval, pak dovolená a do toho dlouhodobě onemocněl jeden ze dvou rokycanských zkušebních komisařů, což pozdrželo termíny zkoušek. No a já jsem se jako obvykle nikam necpal, takže jsem pustil před sebe ty, kteří řidičák potřebovali do zaměstnání, před studiem apod..
Dosud si vzpomínám na jedny z pozdějších jízd, kdy mi to konečně všechno dohromady „seplo“ a já jsem si uvědomil, že nemám jezdit podle toho, jak si myslím, že si přeje instruktor, ale podle toho, jak si já sám myslím, že by bylo dobré, abych jel. Od té chvíle se prostor zúžil na samotné řízení a najednou šlo všechno mnohem líp. Teď už jen to dlouhodobé a nejpodstatnější – obstát v praxi, jezdit jako člověk a ne jako prase, kterých je kolem už tak plno, mít na své straně i to štěstí.. Zejména o to poslední hodně stojím. Mrzí mě pak, že o tom nemůžu říct mámě, ale třeba to všechno vidí..
Vrátím-li se zpět k tématu, musím tady poděkovat majiteli autoškoly a instruktorovi v jedné osobě Mgr. Pavlu Carvanovi, který je profesionálem na svém místě. Pavel ze sebe nedělá bůhvíjakého borce, má skutečný lidský přístup, za což jistě vděčí on i jeho žáci také jeho pedagogickému vzdělání. Velice se mi líbilo i to, že do suché teorie dokáže vpravit své zkušenosti a zejména pak zdravý rozum. Samozřejmě, že dokáže i „zkřísnout“, sám jsem byl po jedněch jízdách skutečně naštvaný. S odstupem však uznávám, že jsem to potřeboval a teprve potom jsem se začal opravdu snažit, o což nejspíš šlo.. Kromě skvělého v mezích možností zcela rovnoprávného přístupu k žákům má i výborné ceny – uvažte, osobák za 6200,– korun českých (k aktuálnímu datu – inflace je věčná), to už se dnes skutečně moc nevidí. Všem těm z okolí, kteří o pořízení řidičského oprávnění jakékoliv skupiny pro sebe nebo své známé uvažují, autoškolu Carvan & Helus tímto jednoznačně doporučuji.
Jelikož byl úřední den, hned jsem na odboru dopravy městského úřadu podal žádost o vydání řidičáku a teď už mi nezbývá než jen čekat, až ze sebe úřednické soukolí kýženou plastikovou kartičku vyplivne. Čekání je ovšem pěkná otrava..
Lenka nastoupila do práce, dnes si na druhém stupni ZŠ v přilehlém městě kroutí druhou šichtu, prozatím ještě přípravnou prázdninovou, bez dětí. Zatím je spokojená, podařilo se jí získat plný úvazek dílem ve své aprobaci, letos bude učit český jazyk a dějepis šesťáky a osmáky. Kromtoho hned z voleje dostala třídnictví, to zjednodušeně řečeno znamená, že se kromě s žáky bude potýkat i s jejich rodiči, což dohromady přinejmenším někdy nebývá jednoduché. Jako třídní také v září vyráží v doprovodu tělocvikáře na týden do školy v přírodě kamsi na Šumavu. Táta tou dobou bude vařit, prát, uklízet a starat se o děti, na což se už docela těší, protože jinak si já táta dětí mimo dovolenou užiju docela poskrovnu – to mě mrzí.
- Vloženo 2. září 2008
Lucinka ve školce alespoň prozatím obstála na výbornou. Udělala mi radost. Poté, co nastala katastrofa vždy, když měla zůstat minutku sama, jsem z toho měl opravdu obavu. Nyní jsem Lucce nabízel, že další den do školky vůbec nemusí, když mám volno, ale ona dokonce sama jít chce! Jen tak pro ilustraci a trošku pro shovívavé pobavení připíšu historku, kterak se před nedávnem Lucka ptala Lenky, jestli už tedy začne brzy chodit do té školky a když jí Lenka odpověděla, že ano, že poprvé jde už zítra, Lucinka si povzechla: „To je hrůza.. Proč já tak rychle rostu..“.
Z Patrika už máme druháka, prázdniny ho sice braly o dost víc než škola, ovšem do rytmu zapadl také bez potíží. Mimo školu by chtěl zkusit navštěvovat oddíl karate, což vítám, protože disciplína a správné návyky chování v konfrontačních situacích, o jaké mezi kluky nouze nebývá, mu rozhodně neuškodí.
- Vloženo 28. prosince 2008
Dlouho jsem neaktualizoval, pokusím se nyní dohnat resty za téměř půlrok. Bude to fuška.. Událo se ledacos, takže je „kroniku“ čím obohatit.
S Lucinčinou školkou to nabralo trochu horší směr. Naposledy jsem si pochvaloval, jak si na školku hravě zvykla, jenže za pár dnů poté bylo znát, že něco není úplně v pořádku. Lucka zjevně nebyla ve své kůži. Protože bůhvíproč na dotazy typu: „Neděje se něco, Lucinko?“ zatvrzele odpovídá: „Nééé, nííííc..“, ačkoliv jí přitom mohou téct slzy jako hrachy, trvalo mi nějakou dobu, než přiznala, že to ve školce není to pravé ořechové. Kdoví, asi chtěla být bezproblémovou „hodnou holčinou“ a snažila se plnit očekávání naše či očekávání příbuzenstva. Jenže ono to moc nešlo. Zdá se, že si nepadla do oka s paní učitelkou, kterou tímto nechci z ničeho obviňovat, zkrátka si s většinou dětí asi rozumí, zatímco s patra pronesená rázná poznámka „Doufám, že tady dneska nebudeš fňukat!“, sotva za Luckou zapadnou dveře, naší dceři imponovat opravdu nemůže. Mě paní učitelka také příliš nenadchla, pracovně jsem ji mezi námi dospělými překřtil na Baziliška, protože mám dojem, že na mne přesně tak kouká, zatímco to snad má ve skutečnosti znamenat, že právě pozřela Šalomounovo hovno.
Teď Lucka chodí do školky jen když mám denní směnu, ve volnu a před a po noční doma spolu hospodaříme. Jelikož zatím není předškolákem, ačkoliv je zařazena do třídy mezi starší děti, může si to dovolit. Půl roku nebo rok je ve vyspívání dětí dlouhá doba, za kterou se lecos může změnit. Než aby byla nucena rezignovat před nulovou alternativou, což navrhoval Bazilišek, dáme jí čas vypořádat se se situací pokud možno spontánně. Po prázdninách uvidíme.
Dál chodíme na keramiku. Páťa má v Dětském domu mládeže karate dvakrát týdně hodinu a půl, jeden den z toho krásně vychází hodinová návštěva kroužku keramiky pro Lucinku, nemusíme se proto zbůhdarma potloukat po městě a Lucka se může tvořivě vyřádit. I tady však trvá na přítomnosti rodičů, někdo z nejbližších tam u ní prostě musí sedět, aby z toho něco bylo. Má už úžasnou sbírku výtvorů, časem je nafotím a umístím do galerie k přechozím.
Páťa a karate se oproti tomu vyvíjí dobře. Zvládl první dvě a kus třetí katy, čímž si vysloužil právo nosit kimono s prvním pásem. Teď netrpělivě očekává postup z bílého pásu na žlutý. Kdyby se odhodlal vydat se na závody nováčků, zřejmě už by ho mít mohl, jenže na závody se mu nechtělo a když se konečně odhodlal, bylo už pozdě.
Velice se mi líbí, jak při cvičení působí. Je na něm znát koncentrace, pohyby má plynulé a přesné a je znát, že se mu taky líbí, když se to líbí nám. Přál bych si, aby u toho zůstal. Karate je o sebekázni, o rozvaze, je v něm kus filozofie a je záležitostí cti. Trenér je dost zajímavá persona. Pracuje s dětmi už dlouhá léta, trénoval i syna mé někdejší kolegyně, která je už v důchodu. Původně cvičil bojové techniky speciální jednotky Policie, je držitelem černého pásu, kterého danu však netuším. Při prvním setkání jsem trošku nevěděl, co si myslet, protože pan Vaník vyhlížel velmi vstřícně, ale taky silně nesoustředěně a při rozhovoru za upadání do krátkých odmlk bez varování přecházel od tématu k tématu. Jakmile však začal s tréninkem, byl to jiný člověk. Zamlouvá se mi, že žáky vede k odpovědnosti. Když se mu kvůli dalším aktivitám nezdaří přijít úplně včas, dokáží si jeho svěřenci sami zorganizovat čas ve smysluplné činnosti. Také beze zbytku platí, že zkušenější vede méně zdatného, přičemž celá skupina funguje příjemně neformálně.
Lenka dál učí a dělá třídní šesťákům, pár iluzí je pryč, něco je naopak fajn, tak jak to už bývá. Vypadá to, že úplně nejvíc se jí líbí ve sborovně a na poradách, které si učitelé dokáží zpříjemnit. Teď jen, aby jí dětičky v přeneseném významu nepřerostly přes hlavu, když už jsou mnohé fyzicky o hlavu větší. Víc o tom nenapíšu, to by musela Lenka sama.
Já si spokojeně výpravcuju a jak jsem si tak v uplynulém desetiletí, počínaje přesídlením na západ Čech, přivykl na občasné dost výrazné změny, dostávám opět cukání začít něco nového. Ještě tak úplně nevím co, ovšem v cosi to bezpochyby vykrystalizuje, pokud totálně nezlenivím. To mi připomíná, že další věcí, do které bych se bezesporu pustit měl, je nějaká ta pravidelná fyzická aktivita. V práci se moc nehýbu, když tedy pominu příležitostnou zimní sněhovou nadílku, se kterou se výpravčí v malé stanici musí v první chvíli zpravidla vypořádat sám, přičemž pak s hrablem a metlou po výhybkách a nástupištích běhá jak postřelená srna. S dopraváky se o krásách zimy rozhovor načít nepokoušejte. No a od té doby, co máme auto, si vozím zadek všude tam, kam jsem dřív musel pěšky, protože jsem zjistil, že řízení mě ukrutně baví. Jakmile některý den nemám záminku sednout za volant, jsem nervózní jak pes.
Můj spor s Pixmanií, o kterém jsem se zmiňoval výše nakonec skončil tím, že společnost peníze vrátila, omluvila se za potíže, ale veřejná kritika se jí samozřejmě pranic nezamlouvala. Není divu, za dva měsíce existence stránek na ně zavítalo na čtyři a půl tisíce návštěvníků a odkazy se množily na mnoha diskusních fórech. Kdyby se nad obsahem stránek zamyslel třeba jen každý desátý zájemce o koupi zboží u Pixmanie, mělo by to váhu nemalou. Společnost tedy požádala administrátory webhostingu, na kterém byly původně stránky umístěny, o jejich smazání s odůvodněním, že porušují pravidla pro registrovanou ochrannou známku tím, že nelegálně užívá registrovaný slovní název Pixmania v textu i v části názvu domény a je zde užito také logo společnosti. Což byl podle mne z hlediska nekomerčního zaměření stránek nesmysl a mnou dodatečně kontaktovaný administrátor také projevil v argumentaci značnou nejistotu, nicméně výsledek byl ten, že server webzdarma.cz šel samozřejmě už dopředu cestou nejmenšího odporu a stránky smazal ještě dříve, než mi své rozhodnutí oznámil. Právo na to má, administrátor je bůh. Svůj účel stránky ostatně dílem splnily, Pixmania dokonce na znamení omluvy zaslala i slevový kupón v hodnotě 1200,– CZK na své zboží, který jsem však nechal propadnout. Ne, že bych už snad po ničem nebažil, třeba takový externí disk by se hodil jeko sůl. Jen jsem se na jednom z diskusních fór zařekl, že u této společnosti už nekoupím ani gumu do trenýrek a slovo hodlám dodržet.
Přece jen se však domnívám, že potenciální zákazníci by měli být už z principu informováni o neřestech (nejen) obchodníků a důvodem k odstranění by měl být jen nepravdivý a neprokazatelný obsah. Proto vymazaný web dávám k dispozici k nahlédnutí zde alespoň pro návštěvníky našich osobních stránek. Jen tak pro zajímavost. Přesunutím na jinou doménu se pochopitelně ztratily vazby na původní odkazy různě po internetu a tím i pozice ve vyhledávačích daná zákonitostmi SEO optimalizace.
Pixmania samotná jistě mezitím mohla, i když nemusela, své metody změnit, kdo ví, už se kvůli nim dostala i do televize.
V říjnu jsme si vyrazili na výlet do Blatné. Vydali jsme se tam především kvůli rozlehlému parku okolo zámku, jenž v sobě nezapře původní hradní prvky, a ve kterém se volně pohybují chovní daňci. Vzali jsme s sebou tašku tvrdých rohlíků a čekali, jestli budou daňkům chutnat. Zpočátku se stádo chovalo dost plaše, ale zanedlouho se ti nejodvážnější osmělili až k našim dětem a oběma se ohromně líbilo, že ti nejodvážnější z daňků si po chvíli váhání přišli rohlík vzít až z ruky. Hodně mě překvapilo, že daňci mají čtyřhranné zornice, čímž tak trochu připomínají kozy. Lucka si hned z plurálu „daňci“ udělala singulár „daňk“, podobně jako lesu v prvním pádu dlouho říkávala „leso“. Výlet určitě stojí za to, kdo má Blatnou v dosahu a ještě tam nezavítal, určitě neprohloupí, když se tam na odpoledne vypraví.
- Vloženo 11. ledna 2009
Rok 2008 je ten tam, zbývá doplnit několik poznámek. Mám-li ho stručně zrekapitulovat, vůbec bych se nezlobil, kdyby jednoduše nebyl.
Páťa v září (vracím se zpět) oslavil své osmé narozeniny. Dostal k nim ode mě mobila, protože má k technice jako mnohé dítě přirozeně chápavý vztah a už ho dokáže využívat. Ostatně, ať chceme nebo ne, mobilní telefon dávno přestal být pouhým prostředkem úzce vymezené komunikace a nabízí množství dalších funkcí.
Z Páti, vypadá to, máme tak trochu hypochondra. Možná za to taky tak trošku může jeho oblíbený animovaný seriál „Byl jednou jeden život“, věnující se právě lidskému tělu a jeho funkcím včetně obrany vůči různorodým agens. Ačkoliv se jedná o dobrý a názorný seriál, populární formou seznamující děti s tajemstvími fungování lidského organismu, životní procesy jsou zde přece jen popsány poněkud zkratkovitě, takže se pak v zásadě jeví, že postačí setkat se letmo s původcem choroby, aby nastal zdravotní problém. Bylo by pochopitelně nesmírně nudné sledovat seriál, ve kterém se po několik dílů díky správně fugujícím tělesným funkcím nic neděje. Syn tak možná získal dojem, že jakýkoliv kontakt s choroboplodným zárodkem musí být drama, což jsme si dopředu neuvědomili. Když pak plzeňská babička Patrika napomenula, aby si v tramvaji nedával ruce na pusu, že by mohl dostat žloutenku, bohužel také dodala podrobnosti o padesátidenní inkubační době a nutné dietě, aby podpořila vážnost situace a Patrik pak byl tři dny už dopředu „na prášky“ jenže s trochu jinou diagnózou. Nezbylo než podotknout, že „nejhorší smrt je z vyplašení“ a to i v případě, kdy člověku skutečně něco je. No a pak vysvětlovat, že zdaleka ne každá expozice vede v běžných podmínkách ke zdravotním komplikacím, jakožto i to, že dva mí známí právě tu žloutenku měli a nejenže na ni nezhynuli, nýbrž se jim i po uzdravení normálně dařilo. A když se syn doslechl, že jeden z nich vzdor žloutence vystudoval s červeným a nikoliv se žlutým diplomem právě tu medicínu, pomalu to rozchodil.. Zubař z něj ale asi nebude. Jelikož stomatologické specializaci předchází pár všeobecných semestrů, asi by se vlivem fenoménu somatizace příznaků z osvojovaných vědomostí nakonec dostal na psychiatrii, nikoliv však profesně. Tak tedy osvětu určitě ano, ale rozhodně to nepřehánět.
V půlce října jsme se vydali na romantickou zřícenu někdejšího významného hradu Valdek, který už jako rozvalina romanticky působil také na Karla Hynka Máchu. Nachází se v části prostoru Vojenský újezd Brdy, která byla nedávno částečně zpřístupněna veřejnosti, zatímco Mácha tam svého času ještě lezl zcela bez obtíží. Pořídil jsem při tom několik fotek. Jednou ze záminek k návštěvě byla i přítomnost cache, počeštěně „kešky“, čili schrány ve skrýši, nebo také jinak řečeno ukrytého pokladu v rámci celosvětové hry geocaching, jíž se rekreačně účastníme. Rekreačně proto, že nám nálezy přibývají hodně zvolna, zatímco kolega a kamarád Míra kešky sbírá jako houby po dešti. Tentokrát jsme cache, ukrývající se kdesi v moréně pod Valdekem, neobjevili. Sice jsme s Patrikem po olbřímích balvanech skákali jako kamzíci a vlezli do nejedné skuliny, leč nám nebylo souzeno. Zato Lenka, čekající s Luckou na nádvoří hradu až se uráčíme přijít zpátky, se na nás značně nakrkala. Nic nepomáhalo vysvětlování, že keš je často nutné usilovně hledat a chce to čas. A protože na Lence bylo zdát, že by nejraději byla někde úplně jinde a zrovna v tu chvíli nejlépe i s někým jiným, rozhodl jsem se, že s Páťou budeme chodit keše lovit sami. Zatím to funguje na výbornou, někdy do Blogu vrazím naše zážitky z lovu.
Lucinka nic extra zajímavého nespáchala – taky dobře. Proto jen zavzpomínám na pár jejích originálních dětských výžblebtů.
Když ještě chodívala v poledne spát, tedy před nějakým tím rokem a půl, často si zalezla ke mně, když jsem spal po noční. Lucka velice neměla ráda, když byl člověk otočen zády k ní, tehdy tak dlouho žadonila „Otočit, otočit, otoč se..“, až se dotyčný probral a konečně se otočil, i když už měl polohy na jednom boku plné kecky. Tak jednou Lenka nesla dcerušku do hajan a hned ve dveřích na mne dcera údajně spustila: „Táto, otoč se, otoč se..“ a Lenka jí povídá: „Lucko, táta se nemůže otočit, protože spí.“. Lucka se zarazila jen na okamžik a vzápětí vznesla požadavek: „Otočit tátu!“. Naštěstí mě nakonec nikdo otáčet nezkoušel, ale mám takový dojem, že jsem se nakonec přece jen otočit musel sám, protože kdykoliv to náhodou pro tvrdý spánek trvalo moc dlouho, dcera se pod peřinou velmi nespokojeně vrtěla.
Další povedená hláška se podařila, když jsme si hráli na pařez. Páťa má kus látky s maskovacím vzorem, kterou používá při hře s vojáky. Já jsem si dřepnul, přehodil si látku přes hlavu a tvrdil jsem, že jsem mluvící pařez. Po mně byla samozřejmě mluvícím pařezem Lucka. Já jsem ze sebe zase udělal starého výra a zeptal se, jestli si na ten pařez můžu sednout, což by, jak jistě pochopíte, vzhledem ke stavbě výra a pařezu určitě nedopadlo dobře. Pařez si to jasně uvědomoval. Proto se zpoza látky ozvalo rezolutní: „Ne! Jsem křivej…“.
Taky bylo zajímavé, když jsem jednoho volného dopoledne naslouchal, jak si vedle v obýváku Lucka hraje s koníkama z My little ponny. Jsou to postavičky z animáku pro holky, proto v něm poníci mají dívčí jména a hovoří se o nich v ženském rodu. Lucinka tedy svoje poníkovské hračky také chápe jako děvčata. Zrovna si hrála, že jedna ponice kamsi i přes její varování leze a jak už to tak bývá, poník neposlechl a přirozeně ho za to stihl trest, protože jsem zaslechl povzdechnutí: „Tak vidíš.. Říkala jsem ti, ať tam nelezeš a teď ses skoulovala !“.
S poníkama je to vůbec legrační. Lucka má tři, jednoho dostala po nyní osmnáctileté tetě Olince, dva dostala přímo, což už je malé stádečko. Neměli ale jména, byli to prostě poníci. Když jsem nadhodil, že by jména mít měli, žlutého si Lucka sama pojmenovala jako Sluníčko. To je logické. U zeleného a modrého na nic nepřicházela. Přišel jsem tedy s tím, že zelený poník by mohl být Zelí a modrý Modřina – podle stejné logiky. I stalo se tak. Modřina běhala za Zelím a Zelí s Modřinou.
Mikuláš letos nepřišel. Páťu jsem loni seznámil s pravým stavem věcí, takže rozhodnutí o Mikulášově návštěvě bylo tentokrát na Lucince. Jelikož vím, jak na ni působí cizí lidé, kteří se jí vtírají do přízně, dal jsem jí na vybranou, zda chce, aby Mikuláš přišel osobně, anebo stačí, když strčí punčochu za okno. Mikuláš tedy strčil punčochu za okno a neotravoval.
Že budou Vánoce mi letos dlouho nedocházelo. Vánoční atmosféra si dala načas, advent byl v plném proudu a na mě to pořád ne a ne zabrat.. Nakonec mě za pět dvanáct předvánoční shon dohnal. Pro stromek jsem zajel v předposledním týdnu, čtyři druhy cukroví jsem napekl ve dvou dnech o posledním víkendu a kapry jsme s Páťou koupili dvaadvacátého. Patrika kapři v kádích hodně zajímali, jen se mu nelíbilo, že je pánové zabíjejí. To si prý mohli odpustit. On že prý se příště bude dívat jinam. Já jsem se nejdřív podivil, proč dvojice za mnou pobaveně prodavačům sděluje, aby jim kapry zbavili života, až jsem si všiml, že na vyvěšeném ceníku figuruje pětikorunová položka, nesoucí název „zbavení života“. Dřív se kapři prostě zabíjeli. No tak teď se zbavují života, asi je to lepší… Patrikovi jsem vysvětlil, že ať už se dívá nebo nedívá, chce-li kapra jíst, musí kapr přijít o život, stejně jako vepř nebo kuře nebo cokoliv, co je člověk schopen pozřít, tak tedy abychom tady nebyli do rána… Poživačnost zvítězila. Protože jsem dodal, že po mně bude kapry zabíjet on a jist si tím, že nepůjde, jsem ho pozval do koupelny na exekuci. Převezl mě. Nejdřív jednoznačně odmítnul, vzápětí si věc zracionalizoval, do koupelny přišel a z osudu kaprů si už nic nedělal. No otče, neměl jsi žvanit, když nevíš co chceš. Patrik už očividně kapry pokládal za kus masa a my s Lenkou jsme se pro změnu začali vduchu mračit, protože jsme očekávali víc sentimentu a mít doma malého krvežíznivce se nám dvakrát nezamlouvalo. Lucka v tom má odedávna jasno. Co je k jídlu, to je k jídlu. Dnes jsou kapři ve vaně, jéééé, jak dělají ploutvičkama, zítra je sníme. Nebudu jí a nakonec ani Patrikovi komplikovat život falešným outlocitem a základat na neurózu. Vždyť jsme jeden den měli kapry ve vaně a druhý den už jsme je jedli…
Větší prča byla o něco dřív se stromkem. V uplynulých letech jsem stromek vláčel všelijak. Někdy vlakem osobákem, jindy jsem požádal kolegy strojvedoucí, aby mi stromek svezli domů náklaďákem, letos jsme prvně měli k dispozici auto. Jenže bez podélníků, jednoduše bez toho, čemu se dřív říkalo „zahrádka“. To je k vzteku. Nejlevnější podélníky včetně montáže nejdou pod tři tisíce, k podélníkům je zapotřebí příčníků a na příčníky úvazy… Protože máme rádi stromky nejlépe třímetrové, vždy jsem se s ním pěkně protáhl. Do toho už se mi nechtělo, když prvně máme to auto… Rozhodl jsem se to nějak zmáknout s tím, že detaily promyslím na místě. Vybral jsem jedličku a odnesl ji k autu. U Kauflandu byl ten den kumšt zaparkovat. Lidé, vědomi si očekávané ekonomické krize a tuhé zimy se hodlali dostatečně vykrmit. Zaparkoval jsem vzadu za obchodem a nesa strom k autu, povšiml jsem si, že vedle mne zaparkovali policajti. Zatr sakr a netopýří trus… Tak nějak jsem si uvědomoval, že upevnění nákladu je ve vyhlášce řešeno dost vágně, ale rozhodně jsem si nebyl jistý, zda plácnutí stromu na střechu podmínky paragrafu naplňuje. Jal jsem se tedy rabovat kufr do nákladové podoby. Sklopil jsem zadní sedadla, odpojil repráky a vyjmul horní přepážku kufru, asi třikrát přeskupil věci a hezkých pár minut jsem bádal nad konstrukcí předního sedadla, které bych nejraději dočasně strčil někam úplně jinam. Policajti mezitím odjeli. Uvědomil jsem si, že i když stromek zpoloviny strčím dovnitř, bude mi z boku bránit ve výhledu a s vyhláškou to bude naštíru ještě víc.. Přestal jsem bádat nad sedadlem spolujezdce, nastrkal jsem zase všechno zpátky – proč to dělat jednoduše – a nakonec se rozhodl přece jen stromek dát přímo na střechu. Zabalil jsem ho do deky, což mělo zvýšit adhezi a zamezit poškrábání laku. Skrz otevřené přední dveře a zadní okna našeho třídveřáku jsem pomocí motouzů strom zafixoval a tradá padesátkou domů. Vyšlo to. Střechu jsem nepromáčkl, ani nepoškrábal, policajty nepotkal a strom v pořádku přivezl. O podélnících ale do budoucna uvažuju. Limeta může sloužit ještě pár let, dá-li štěstí, možnost střešního transportu nejen před Vánoci by užitečná byla.
Saláty jsme opět dělali dva. Parafrázováno podle vlaječek v Koljovi opět „vaš“ a „naš“. Letos jsou na stromečku i hradecké ozdoby a svíčky. Chtěli jsme dokupovat, protože jsme ozdob měli málo. Takhle jich máme dost, ale u štědrovečerní večeře z nás jeden chyběl. Nebylo to ono. Pro ostatní asi ano, vždyť je to nyní u stolu téměř monokultura, ale pro mě Vánoce kus kouzla ztratily.
Na nedostatek dárků si naše děti nemohou a nikdy nemohly stěžovat. Zajímalo by mě, jak by reagovaly, kdyby jednou pod stromem našly každý jeden nebo dva dárky. Na druhou stranu doufám, že k tomu nebude muset dojít. Tentokrát jsem nefotil, jako jedinou fotku nabízím náš vánoční stromeček zachycený po svátcích, když už bylo možné odhrnout hračky stranou.
Na Silvestra jsme se s Páťou pořádně připravili. Nakoupil jsem pyrotechniku, a když jsem se s ní přihrnul domů, přivinul se ke mně Patrik, pronášeje slovo „Táto…“ s tak dojemnou intonací, jako bych přivlekl sedm divů světa. Dvě minometné řachy jsme hned toho večera vyzkoušeli a povím vám, byla to fakt síla..
Jednatřicátého jsme okolo desáté vyrazili na bezpečný plácek, rozmístili jsme odpalovací zařízení do trojúhelníku a dali se do toho.. Zatímco Lenka s Luckou sledovaly dění zpovzdálí z cesty, my s Páťou jsme běhali se sirkama od jednoho stanoviště k druhému a škrtali a škrtali.. Ten, kdo rachejtle odpaluje, má-li to mít alespoň trochu švih, z ohňostroje mnoho nemá. Létalo to ale dobře, pocit startu rachejtle za zády je docela zajímavý, zdá se, jako by to odfrčelo těsně mimo. Představu, že by bylo v případě potřeby možné uskočit, jsem si upřesnil tak, že by to možné nebylo. Naštěstí ani být nemuselo. Bezpečnostní opatření jsem maximalizoval a po čtvrt hodině, ve které vyletěla tisícovka do luftu, jsme se mohli spokojeně vrátit z mrazu domů.
Lucinka šla krátce na to spinkat, ale Páťa vydžel až do půlnoci a připil si s námi dětským šampaňským. Nabízel jsem mu, že si může ucucnout opravdového, ale nechtěl. Prý by už pak nerostl, tak jako maxipes Fík, když vypil bečku piva. Nenaléhal jsem, aby to nedopadlo jako s kaprama.
Ještě jednou vám všem přejeme to nejlepší v novém roce 2009, když víme, že totéž jistě nám všem přejete i vy ;) Zachovejte nám přízeň.
