Archiv
Rok 2005
- Vloženo 11. října 2005 (počátek webu)
Patrik začal coby předškolák chodit víceméně pravidelně do školky – pokud pomineme čas strávený doma léčením následků virových koktejlů, které si tam děti za zvlášť vhodných podmínek vydatně šejkrují.. Takže ve výsledku chodil do školky necelé dva týdny a další dva týdny všichni doma pokašláváme a likvidujeme papírové kapesníčky. Doufejme, že se časem přizpůsobíme a nevyhynem.
Mezi předškoláky je veden i přesto, že zřejmě jako v září narozený nastoupí do školy až o rok později. Ačkoliv, kdo ví… Je docela šikovný, pozná všechna písmenka, sčítá a odčítá do sta, brilantně hraje kostky a výslednou sumu ze všech šesti vržených kostek spočítá prakticky ve shodném čase s námi rodiči (a někdy i rychleji ;o/ ;o), přičemž se nejprve dokáže dobře rozhodnout, zda bude hrát pokera, sudé, řadu nebo toho generála.. Stejně tak se rychle naučil „ferbla“, neboli „prší“ a vždy po večerníčku a před pohádkou, vyžaduje několik her. Možná by tedy školu zvládal i o rok dřív, jenže… Jsou to poslední léta, kdy po človíčkovi systém vcelku nic nežádá… Uvidíme.
Lucka dělá viditelný pokrok každým dnem. V pohybu, v mluvení, ve zlobení taky.. ;o) Velice dobře rozumí o čem je řeč a sama dokáže přesně vyjádřit co by ráda. Tak třeba vás beze slova, zato s výmluvným pohledem, sebejistě popadne za ruku a přivede k objektu svého zájmu, načež ukáže prstem a pronese jednoznačné: „Hm?!“.
O to méně sebejistě se však projevuje v přítomnosti nepříliš známých osob. Zkrátka nemá zájem. Zazvoní-li dole třeba pošťačka, Lucka se po nás překvapeně podívá, vykulí oči, vrtí hlavou a říká: „Ne-ne-ne“. Zkrátka máma (volá „máňo“ a taky „mamiňo“), táta, Pápa a několik málo dalších blízkých prý zatím úplně stačí ;o)
- Vloženo 11. prosince 2005
Patrik měl v minulosti určité problémy s výslovností, proto jsme před rokem a čtvrt začali jednou do měsíce navštěvovat logopedii, kde jsme vždy po rozhovoru paní logopedky se synem obdrželi pokyny, která slovíčka a jak do další návštěvy více či méně hravou formou procvičovat a na co především v dialozích dbát. Postupem času se počala výslovnost hlásek jedna po druhé výrazně zlepšovat a dnes už kromě nejtěžší hlásky „ř“ dokáže vyslovit všechny fonémy naproto čistě.
Bylo nám řečeno, že dělá velmi rychlé pokroky, což je zásluhou včasné iniciativy a samozřejmě i dobré spolupráce mezi všemi třemi stranami (logopedie + dítě + rodiče). Kdysi se nám podařilo zastihnout paní logopedku po návštěvě kteréhosi staršího dítěte. Tenkrát mírně frustrovaně s potřesením hlavy na adresu rodičů poznamenala: „Přijdou teprve až dítě chodí do školy a pak čekají zázraky..“ Proto jsme rádi, že jsme z falešného studu, pohodlnosti nebo podcenění situace návštěvu odborníka neodkládali. Jistě je to vhodnější, než do budoucna svému dítěti mezi kamarády přichystat rozvoj pocitu méněcennosti.
Patrik si nadále libuje v rozličných palných i chladných zbraních. Nedávno, když se v televizi vysílal prastarý Král Šumavy, syn po objevení se vojáka se samopalem v ruce bleskově zvolal: „Hele táto, Em Pé čtyřicítka!?“, z míry ho nevyvedl ani kalašnikov a pokud by v oné době armáda kamarádila s Brity, thomson by utajen rozhodně nezůstal. Inu hry typu Hidden & Dangerous, Call of Duty nebo Medal of Honor vykonaly své.. Když už jsme mu jednou vyjevili kouzlo počítačových her, nezbývá nám než doufat, že ti skeptičtější z psychologů přece jen nebudou mít tak úplně pravdu. Ostatně dodnes jde o faktor málo prozkoumaný a názory odborníků na tuto problematiku jsou spíše řekněme filozofického rázu a záleží přitom na všem možném. Aby to s hraním PC her, v rodinném argotu zvaných „smaženice“ od výrazu „smažit“, nepřeháněl, domluvili jsme se, že každý pátý den bude tzv. „smažící den“, kdy řečeno ve verších Patrik bude moci „smažiti jen“. Nyní má počmárán celý kalendář a vůbec by mu nevadilo, kdyby krom těch pátých dnů žádné jiné nebyly.
Lucka od svého bráchy lecos odkouká, zdá se, že snad i to procvičování slovíček, protože se báječně naučila „c“ a „č“, takže si o svůj čaj dokáže říct velice výmluvně. Hlavně v noci. Přes noc dokáže vypít i dvě flašky čaje, pochybí-li, hlasitě se dožaduje nejprve mlíka a poté tedy alespoň znovu toho čaje. Vůbec si zvykla mít v odpočinku okolo druhé hodiny noční bdělou pauzičku, kdy pronáší sáhodlouhé monology, pojmenovává jednotlivé části mámina a tátova obličeje a se smíchem doprovází vyřčené termíny píchnutím prstem do zmiňované části fyziognomie. Co je na tátově a mámině obličeji k smíchu, že? Poté, co mě jedné hluboké noci navíc přetáhla po hlavě flaškou od čaje, píchla prstem do oka a kopla mě do krku, odtáhl jsem se konečně na gauč do obýváku, abych ráno v práci viděl alespoň na jedno oko.
Lenka je na tom stejně, ne-li i hůře, protože se nemá na co vymluvit, jelikož dlí na mateřské. A proto je to většinou ona, kdo vstane, popadne nepřirozeně aktivní dceru, jde ji připravit ten čaj a posléze podle Lucčina mínění buď s napjatým očekáváním zapluje zpátky do hajan, anebo za mámina polospícího doprovodu dcera chvíli zběsile běhá po bytě a střídavě kouká na kterýsi pokud možno nezávadný noční televizní proud..
Taky nabývá potřebné sebejistoty. Kdysi otci stačilo mírně se zamračit a houknout a rázem bylo po nevhodných činnostech a dceruška měla na krajíčku. Dnes je situace jiná. Dcera nepříjemně dobře vytušila, že houknutí je podobně jako hrom za bouřky pouhým zvukovým efektem, i když mnohdy zajímavým, a je docela v pohodě. Táta nyní musí případné houknutí velice dobře zvážit, protože při nepromyšlení situace by snadno mohla precedentně utrpět autorita a zanedlouho by si „houkání“ mohl strčit za klobouk.
Navíc se jedná o dítě mazlivé, které se nezdráhá náklonnost vyjádřit, a tak to má rodičovská autorita velice složité. Tak to prostě chodí ;o)
