Archiv
Rok 2007
- Vloženo 07. března 2007
Z Patrika už máme oficiálně předškoláka, včera obdržel vyrozumění o přijetí na základní školu, takže přijímáme gratulace ;o) Na zápisu se mu docela líbilo, moje obavy o tradiční škole založené na tuhé disciplíně a zarputilému biflování se prvním dojmem naštěstí nenaplnily, naopak, zamlouvalo se nám prostředí školy i přístup pedagogů. Páťa úkoly zvládl dobře, dokonce byl paní učitelkou z MŠ uveden slovy „To je ten s těmi matematickými schopnostmi”, pouze jsme z povzdálí trošku nespokojeně sledovali, jak na výzvu něco nakreslit začal cosi malinkého smolit tmavou pastelkou do pravého dolního rohu papíru, tedy tak nějak jak by to podle dětských psychologů zrovna ideálně být nemělo.. Pak nám ovšem opět zvednul rodičovské sebevědomí tím, že učitelce odvětil, že kvůli odříkání básničky nemusí kreslení maminky přerušovat a sebejistě zadeklamoval:
spadla muška do džbánu,
plavání jí nejde moc,
volá vážku na pomoc.
kruh z trávy jí hodí včas,
vytáhne ji ze džbánu,
na stéble jak na lanu.”
Básnička se líbila, s celkovým výkonem byla komise také spokojená a tak jsme se po první Páťově splněné formální povinnosti spokojeně odebrali domů.
Naučil se číst. Jednotlivá písmenka znal už dávno, ovšem spojit je do slabik a posléze do celých slov, to je jiná věc. Kdysi ještě jako starší dítě jsme si se sestřenicí Katkou, mladší o nějakých osm let, hráli na školu a já jsem se ji tehdy právě snažil naučit spojovat písmena do slabik. Chudáka čtyřletou sestřenici jsem týral slabikářskými Emami a Mílami a mletím masa, ačkoliv k tomuto zásadnímu přelomu v chápání textu jednoduše jako ke všemu musí dětská psychika lépe dozrát a před tímto bodem v takové věci člověk nezmůže vůbec nic užitečného, jak jsem se dozvěděl o dost později. I s Páťou jsme tedy příležitostně, podle jeho zájmu, zkusili slabiky a uvědomování si postavení a rolí hlásek ve slovech, až mu to jednou zčistajasna sepnulo, souvislosti zapadly do sebe ? a Patrik četl. Nyní je schopen přelouskat takřka cokoliv, jen mne dokáže nadzvihnout, že je líný se namáhat a leckdy místo aby četl jednoduše hádá. A tak mi vztávají vlasy hrůzou na hlavě, že u PC takto třeba místo aby něco uložil, cosi odinstaluje, anebo nezavře firewallu informační okno, ale nastaví některému programu vyšší práva k přístupu do sítě… Zatím disciplinovaně volá tátu nebo mámu, ale jednou to zkusí.
Navštívil nás profesionál. Stálo mě to hodně nervů a byla to dobrá psychologická zkušenost. Koho to zajímá víc, nechť nahlédne do sekce Blog.
- Vloženo 07. dubna 2007
Páťa dostal nové kolo. Nejprve, protože je docela nedůvěřivý k novým věcem, se mu na něj moc nechtělo, ale jakmile to párkrát za tátova jištění zkusil, začalo se mu to líbit. Druhý den už sám nasedal, sesedal, otáčel se na ulici, přehazoval a vůbec bravurně jezdil. Občas s nějakou tou havárkou, samozřejmě. Dokonce teď i sám od sebe přijde s tím, že by si rád šel zajezdit. To byla věc u něj donedávna nevídaná. A tak jsme rádi, že ho kolo chytlo. Tátovi se tím pádem jeho šlapadlo odlehčí, z trojsedadlového kola (vpředu Lucka, vprostřed táta, vzadu Patrik), které u kolemjdoucích občas budilo veselí, se zase stane docela běžné dvousedadlové a těch Páťových pár kilo, o které se odlehčí, v kopci jistě bude znát ;o) Přibylo video tuto událost zvěčňující.
Lucinka, jak jest údělem mladších sourozenců, zdědila Patrikovo první kolo. Za jejího velikého očekávání bylo sneseno z půdy, namontoval jsem k němu opět postranní kolečka – a Lucka mohla spokojeně vyrazit. Jde jí to moc hezky, odvážná je skoro až příliš, takže si říkám, že se pomocná kolečka asi moc neohřejí, protože v létě se už s takovou bude jezdit naostro. Počkáme a uvidíme.
- Vloženo 12. května 2007
Dnes jsme oslavili Lucinčiny třetí narozeniny. Lucka si je sice pletla s Vánocema a pořád čekala, že ji dárečky přinese Ježíšek a taky se nás snažila přesvědčit, že za chvíli napadne sníh, a proto bychom měli vytáhnout boby, ale nakonec se spokojila s dortem a dárečkama bez Ježíška i sněhu. Od táty má dlouho slíbenou houpačku, protože houpání zbožňuje. Páťovi jsem svého času udělal venkovní houpačku z klád, které po dřevorubcích zbyly v lese. Páťa to ve svých dvou a půl letech okomentoval slovy: „Táta řízy – řízy, Páťa houpy – houpy.” Ale protože šlo o materiál neošetřený a k sestavení jsem použil hřebíků, vydržela konstrukce jen tři roky, potom jsem ji raději nechal chlapama od traťovky pořezat. Nyní jsem si objednal kulatinu naproti na pile. Jedná se o šest třímetrových klád s tlakovou impregnací, které jsem dopravil až na naši půdu, kde je rozměřím, připasuju a připravím, dole u domu už jen smontuji šroubama. Tentokrát hodlám konstrukci zapustit do země, aby nám ji puberťáci čekající na vlak zase nerozklížili neutálým pošoupáváním. Vydrží-li, zase ji rozmontujeme a vezmeme s sebou k novému domku, který si chceme pořídit. Snad tato houpačka dětem vydrží déle. Člověk z pily je toho názoru, že impregnace by měla vydržet deset let, to znamená, že Lucka by se mohla na houpačce bavit už o svých prvních láskách… Safra. Musím se naučit střílet, tolik času na to zase nemám ;o)
Objevil jsem novou zábavu. Půjčuju si DVD filmy a pak o nich jako desítky dalších tlachám na webu www.kfilmu.net, občas trpím úchylnou potřebou vyžvanit se a vyblít někomu svůj názor. Kdyby ses chtěl/a nechat zneužít, najdeš tam moje názory na filmy pod přezdívkou „Skogen”, kterou už od časů chatování přes mobilní telefony používám nějakých sedm let, tedy od počátku tisíciletí. To chatování na mobilech bylo vůbec docela sranda, bohužel hodně drahá… Zatímco na internetu mě chaty absolutně nebaví, na mobilech jsem v tom ulítával pořádně. Možná se k tomu v průběhu času ještě vyjádřím.
Lenka je nadšená do plánu pořídit si dům. Já už tolik ne, protože jsem nadšený už nějakou dobu a tím intenzita poněkud slábne. Lence to až nyní připadá realistické, protože je od přírody větší realista nežli já. Snad to vše vyjde. Prý by to tam bylo samá kytka, protože kytkování je její velké hobby, které nyní nabylo na intenzitě, a které zřejmě s nárůstem možností propukne naplno.
Páťovi se obměňuje mléčný chrup, jeden zubák, tuším že to byla „dvojka vpravo nahoře”, ho potrápil dost, když už jsem se nemohl dívat na to, jak nekonečně žužlá rohlík na opačné straně, po třech dnech jsem ho přemluvil, aby si ho ode mne nechal vytrhnout. I stalo se. S dalším zubákem už zatočil sám.
- Vloženo 23. srpna 2007
Na jaře jsme při pobytu u mámy na Hradci navštívili Arboretum v Novém Dvoře u Opavy. Rozkvétaly rhododendrony a vůbec všechny možné keře a rostliny a byliny a mechy a kapradí a tak různě, takže to byl docela pěkný výlet. Samozřejmě nesmí chybět fotodokumentace. V arboretu mají jednu zvláštnost. Pařez, jehož kořeny prorostly s kořeny sousedního stromu, takže ho tento přijal za část sebe sama a jeho vyhnilý střed se teď neustále snaží zacelit – vzniká takzvaná dendrotelma – otvor vyplněný vodou, jehož živé okraje rostou směrem do středu ve snaze překrýt ránu. Velmi zajímavé je, že podle infotabule má voda v dendrotelmě přísně neutrální PH, i po dešti (který je asi čím dál kyselejší) se k hodnotě 7,0 záhy vrací. Čili strom má zřejmě mechanismus, jak PH vody ovlivnit. Také se v ní nenacházejí žádné bakterie a jiné neřádstvo a v minulosti lidé věřili, že voda z dendrotelmy je léčivá.
Konečně jsem před třemi týdny splnil slovo dané dceři a dokončil houpačku. Byla to docela fuška, protože bez auta jsem si musel všechno domů natahat vlastními silami. Už když jsem byl na pile pro klády, říkal mi ten pán „od klád“ ať si tam dovnitř zacouvám, já na to řekl: „Tak jo“ a nacouval tam dvoukolákem. Čtyři pytle suché betonové směsi jsem z přilehlého města taky dotáhnul ručo vlakem, přestože mi skladník neustále vnucoval, ať si dovnitř nacouvám, takže z toho, že je houpajda hotová, mám asi větší radost než děti. Ale ne.. Dělat ji mě bavilo. Dokonce jsem se i zasmál, to jak jsem houpačku už na místě kompletoval a ve stanici zastavil vlak a nějaká omladina koukala, jak krumpáčem kopu díru pro zapuštění houpačky do země, zatímco Lucka si vedle hrála s klacíkama. Jeden z těch adolescentů pak na mě zavolal: „A zakopejte ji pořádně!“ a mně až když odjeli došlo, že nemyslel tu houpačku.. Pěkně černý humor ;) Nějaké fotky jsou – ve fotkách, jak jinak.
Páťa už má veškeré vybavení do školy, baťoh s motivem animovaného filmu „Auta“ si vybral sám a pastelky a tužky si do penálu taktéž se zájmem sám naládoval, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Prý se definitivně rozhodl, že bude tím zubařem, a tak se z toho jen tak nevyvlíkne..
Zítra vyrážíme na dovolenou k moři. Tentokrát vlakem do italského Montepaone v Kalábrii, kde už jsme byli před čtyřmi lety. Cesta nám zabere asi 36 hodin, snad to všichni i nyní ve zdraví zvládnem. Až se vrátíme, hodím na web jako vždy záplavu fotek a nějaké to povídání. A asi časem i Montepaone spíchnu web, když už jsem ho loni udělal Stalidě.
Před čtrnácti dny jsem měl klíště, před týdnem se mě zmocnily symptomy první fáze „klíšťovky“, tak jsem velice zvědavý, zda v Itálii nepadnu. Nerad bych. Třeba je to jen jakési nachlazení a znechucení z práce, do které jsem v posledních třech týdnech chodil denodenně bez jediného volna – denní, noční, denní, noční…, jako magor.. Jen ať si zvykám, po reformě se to může hodit.
Tak dobrou noc, je totiž půl jedenácté večer, a držte nám palce, ať nám dovolená vyjde podle nejlepších představ a šťastně se vrátíme domů.
- Vloženo 3. září 2007
Tak jsme zpátky doma z dovolené. Měli jsme krásné počasí, domnívali jsme se, že na přelomu srpna a září už bude chladněji, ovšem teploty přes den neklesly pod 31°C, to spolu s bezmračným nebem a usilovně zářícím slunečním kotoučem znamenalo, že z nás neustále lilo jako z pověstné konve. Po dvou dnech jsme odpoledne vůbec nevycházeli a k moři chodili jen po ránu a pak těsně před soumrakem, což mělo své kouzlo. V noci bylo „jen“ asi pětadvacet, to zase mělo za následek, že jsem se mnohdy v jednu v noci, po dlouhém převalování se v posteli účinně vyhřívané sálajícími zdmi pokoje, vyplazil na balkón a tam v milosrdném vánku od moře usnul na kachličkách. Po nějaké době, když už stěny apartmánu přestaly hřát, jsem se ze strachu, že bych se mohl ráno probudit ugrilován na sluníčku, zaplazil zase zpátky..
Z balkónu byl fajn široký rozhled do okolí. Toho jsem využil a nafotil z ruky panoráma, které je možno si prohlédnout po kliknutí sem. Má to ovšem 1,2 MB, takže načítání možná bude chvíli trvat.
Bráno zleva, tedy od počátku: Vyprahlé kopce, za kterými se skrývá samotné Montepaone – městečko u pobřeží se nazývá Montepaone Lido. Tím zeleným jsou porosty olivovníků, velice odolných kulturních stromů. Typickým porostem kopců je řídká sluncem zhnědlá tráva. Na kopcích v létě porůznu neustále hoří. Včetně těch olivových hájů, které se zřejmě z požárů mnohdy vzpamatují. Není divu, za ten oheň může suché a horké klima, ale možná dílem i ostenativní nedbalost calábrijských kuřáků, kteří odhodí vajgla kamkoliv. Tvrdí se, že za požáry může stát i mafie, která tím hodlá zvýhodnit obchodovatelnost pozemků svým potřebám. Někdy to Italové hasí, někdy se jen koukají. Když jsem se před čtyřmi lety děsil, že nám oheň praská za apartmánem a oknem dovnitř létá žhavý popel, signore direttore rozvalený v proutěném křesílku jen s poklidem pokynul, že je vše v pořádku a Carabinieri předpisově objeli kruhový objezd. Neuhořeli jsme. Dále je v pozadí vidět záliv Squillace, před tou placatou střechou s vypouklými střešními okénky část montepaonského náměstí, na kterém se často konají slety místních obyvatel na rozličné kulturní akce, přičemž policii není líno kvůli tomu odklonit dopravu. Pamatuji si na výstup nějakého italského řečníka, kterého jsem sledoval z balkónu. Řečnil celý večer, přičemž zhruba tak dvakrát za hodinu se mu obecenstvo zasmálo, takže natuším, zda to byl komik nebo revolucionář. Jindy se provozoval jazz, hudební směr, se kterým se zcela míjím, ondy karaoke nebo po pódiu prostě běhala montepaonská omladina. Hlavně, že je sranda. Poté je v popředí citrusový háj, zčásti vypálený, protože jak jsem říkal, hoří často. To je taky podle dýmu znát na pozadí toho háje, tam v kopcích. Nu a po třičtvrtinách opsané kružnice jsme u jeřábu, který cosi staví. Třeba apartmán zrovna pro vás..
Z panoramatické fotky je znát, že Montepaone Lido není žádné ryze turistické středisko, nýbrž městečko, ve kterém se normálně žije. Výhoda tkví v tom, že jste vprostřed běžného života místních a že ceny v obchodech nejsou nadsazené. Nevýhodou je pak to, že ti místní jsou Italové z jihu a tak, pokud se s nimi chcete dorozumět, učte se italsky. Jestliže si chcete popovídat jen trochu, naučte se francouzsky a pokud vám na nějaké komunikaci moc nesejde, možná vystačíte s angličtinou nebo němčinou. Je to jen o chloupek lepší než mluvit pouze česky. I když i výjimky se najdou. V plážové restauraci, do které jsme zavítali za nástupu měsíční noci, kdy teprve italové dostávají hlad – přes den nemáte šanci najít jakoukoliv restauraci otevřenou, snad s výjimkou těch hotelových – se nás elegantně a s širokým úsměvem chopil jeden elegán z obsluhujícího personálu a po efektním prostírání nám z bloku zaníceně v italštině přednesl nabídku. Já jsem se usmíval víc rozpačitě než zeširoka, manželka taktéž, takže přečetl znovu stejný seznam pomaleji. To už jsem se rozpaky vrtěl na židli, a když jsem nesměle bez víry v jaskýsi pokrok pronesl: „English?“, skutečně nehnul ani brvou a stále stejně vstřícně se usmívaje přečetl to menu anglicky.
Vůbec to bylo úsměvné. Vybrali jsme si „Risotto con frutti di mare“, aneb „Risotto with Sea Fruit“, čemuž bylo přiměřeně rozumět v obou jazycích a proto jsme měli čas probrat se z šoku, že se možná kvůli neznalosti italštiny nenajíme a zareagovat. Přinesl výtečně kořeněnou rýži s krevetami, s chapadly chobotniček a s jinými těžko definovatelnými ingrediencemi, nicméně pokrmu zcela dominovala hojnost v rýži zapíchaných škeblí – a to i s lasturami. Když to spatřila Lucka, napůl udiveně a napůl s nadšením vyhrkla: „ Jé, maminko, přinesli ti opečené kamínky“ a když ji Lenka poopravila, že se nejedná o kamínky, nýbrž směs mnoha druhů škeblí, dokončila Lucka po svém slovy: „V tom bydlí ty šnečky“, tím Lenka na škeble pozbyla chuti.. Já jsem je s gustem sežvýkal, poněvadž mám tu všemožnou mořskou havěť zejména gastricky rád.
Pokud bych měl něčím Italy charakterizovat, pak že jsou to ve vztahu k povinnostem flegmatici na zabití a v přístupu ke svému okolí neuvěřitelní bordeláři. Jak se vyjádřila jedna známná, větší než Češi. A to už je fakt síla. Nadruhou stranu jsou obvykle k druhým velice ohleduplní, takže se nestane, že by vás v marketu někdo přehlíživě blokoval nákupním vozíkem, anebo třeba v pouličním chaosu nenechal přejít přes ulici. Totéž se při potížích očekává od vás. Na recepci jsme po příjezdu dorazili krátce po sedmé hodině a ještě v půl desáté jsme nebyli ubytováni. Naši kolegové čeští rekreanti – při vzpomínce na ně se sháním po fackovacím panákovi – si totiž usmysleli, že chtějí být ubytováni jinak než být měli a my, ačkoliv jsme už dobrou hodinu měli všechny náležitosti vyřízeny, jsme marně čekali na klíče. A to i přes to, že jsem signora upozorňoval, že zde máme bambini po třicetičtyřhodinovém cestování. Recepční se flegmaticky hrabal v papírech a gesty mě vyzýval ke klidu, čímž mne posléze natolik vytočil, že mimo jiné chybělo opravdu málo, abych mu nehodil na hlavu slovník italštiny, který mi přistrčil poté, co mi sdělil, že anglicky moc neumí. S vypětím sil jsem mu dal jen důrazně najevo, že mu na italštinu prdím a že směrodatný je pro mne voucher. Nemít tam děti po náročné cestě, klidně bych si s ním v klidu dal i ten drink, který pak nabízel, ovšem za takových okolností jsem skutečně neměl náladu. Nicméně pak se vše, snad ke spokojenosti všech, vyřešilo a po adrenalinovém úvodu jsme si my osobně na ubytování nemohli stěžovat.
Moře bylo úžasné.. Bezvadně teplé a průzračné až na dno. Vzhledem k tomu, že jsem doplaval takřka k bójkám, kde už byla pěkná hloubka a stále průzračné až na dno bylo, je to tvrzení, které má vzdor lehké úsměvnosti svou váhu. V Montepaone je moře čiré nejen v hloubce, ale i u břehu, protože písek je hrubší a tudíž se tolik nevíří, jako třeba na Krétě, kde je písek natolik jemný, že konzistencí téměř připomíná bahno a proto ve vlnách usedá déle. V zálivu Squillace nejsou mušle ani škeble. Zato jsou zde mraky rybiček i pořádných ryb, vyplatí se za nimi ponořit.
Úžasné je ovoce a zelenina. Cherry rajčátka jsou jako med, meloun nemá konkurenci. Jednu z těch menších melounovou bobulí o váze bezmála dvaceti kil jsem přivlekl z blízkého „Fruta e Verdura“. Z tohoto „Ovoce a zelinářství“ jsem přitáhl podobně velký a chutný meloun už při prvním pobytu před čtyřmi lety a už tehdy jsme si řekli, že by bylo velkou chybou si ho příště odpustit. Famózní je také pizza z místní Rosticcerii. Jedná se o cosi jako bufé s pultovým prodejem, ovšem očividně i místními vysoce uznávané. Oproti předpokladu se zde pizza peče v hranatých pleších a poté ji (právem) hrdý „mistr kráječ“ a zřejmě i šéf podniku, na dřevěném špalku s gryfem rozkrájí a připlácne sýrem k sobě.. Možná to na první pohled vypadá méně výstavně, leč je to veskrze praktické a chuti na ničem neubírající. Frekvence je v tom podniku famózní a upřímně řečeno tak docela netuším, jak v tom shonu dokáží účtovat, natož se s hrdým a oprávněně sebevědomým úsměvem bavit s příchozími. Dostanete-li se někdy do Montepaone, určitě tam zavítejte.
Cesta tam se malinko vlekla, zde je k nahlédnutí plán trasy. Cestovali jsme vlakem, modře jsou s časovým údajem vyznačeny zastávky, tam, kde jsou dva časové údaje, se jedná o přestup. Cesta zpět, jako vždy, když už nejsou ve hře velká očekávání, uběhla subjektivně rychleji. A pobavil mne název mé profese – dirigenti movimento, musím říct, že jde o opravdu legrační pojmenování. Cestou tam jsme se stavili v Římě. Projel jsem řadou evropských metropolí, ale „Věčné město“ na mne zapůsobilo skutečně nejmocněji. Všechny cesty vedou do Říma.. Ale pozor v parku u hlavního nádraží Roma Termini. Tolik injekčních stříkaček pohozených volně na zemi jsem ještě neviděl..
Vrátíme se ještě někdy do Montepaone? Nevím.. Líbilo se nám, jen ta cesta byla náročnější a horko větší než jsme čekali. Další kulturou, která mne fascinuje, je ta řecká. A na Krétu nemůžeme zapomenout. Kéž bychom se příště podívali právě tam. Fotky z Itálie jsou k prohlédnutí zde, k mání je opět i video.
- Vloženo 4. září 2007
Počínaje včerejším dnem máme ze syna školáka. Včera proběhlo přivítání v tělocvičně základní školy a poté prvňáčci ještě spolu s rodiči odpochodovali do své třídy v prvním patře. Budou mít pana učitele, který na nás vystupováním a vztahem k dětem příjemně zapůsobil. Páťa si vybral lavici vprostřed řady u okna a sedí v ní s Júlinkou, dcerou mé kolegyně. Zatím se zdá, že jim to vyhovuje, nicméně zasedací pořádek zajisté časem dozná změn, už proto, že pan učitel pravděpodobně bude muset rozesadit dvě sourozenecké dvojice ve třídě, protože to se to pak zlobí.. Letos poprvé bude výuka probíhat podle takzvaných rámcových vyučovacích plánů, od čehož si někteří odborníci slibují více možnosti provázat teorii s praktickým využíváním znalostí a pestřejší výukou. Ačkoliv vyučovací hodina má stále 45 minut a čím více bude času na hraní, tím méně pak na látku, uvidíme.
Hned první den Patrik panu učiteli upřímně sdělil, že se do školy moc netěšil, ale jinak si z toho nic nedělá a realisticky bere vše tak, jak to přichází. S tou racionalitou je to vůbec věc. Když jsme byli před dovolenou na hřibech, liboval si, že máme štěstí, když houby nacházíme. Já jsem mu řekl, aby to nezakřikl, a když se skutečně od nás houbařské štěstí odvrátilo, připomenul jsem mu naoko jeho slova s tím, že to vskutku zakřikl. Patrik se zamračil, chvíli mlčel a pak mi vyčetl, že je to pověra a že pověry přece nejsou nic, čím by se člověk měl seriózně zabývat. Když jsem ho dál ze zvědavosti pokoušel, že empiricky vzato přece vidí, že jakmile vyslovil zmínku o štěstí, přestali jsme houby nacházet, a že zde tedy asi nějaká souvislost bude, strašlivě jsem ho rozčílil a rozhořčeně zcela odmítl se o platnosti pověr vůbec bavit..
Pan učitel ten první den po školácích chtěl jen nakreslit oblíbené zvíře. Patrik kreslil myšku a protože díru pro myšku prý nakreslil moc malou a myška by se do ní nevešla, udělal z ní sýr. Pak šli rodiče na chvíli ven na chodbu a prvňáci zůstali s učitelem chvíli sami. Všichni byli moc stateční a učitele křikem nevyhnali..
Dnes jsme Páťu na druhý školní den jen doprovodili. Děti si samostatně vyzkoušely dvě vyučovací hodiny a v půl desáté jsem na Patrika čekal před školou. Tvářil se pohodově a řekl mi, že dnes na dotaz pana učitele, jestli se mu ve třídě líbí, odpověděl, že docela jo a pan učitel na to zase odvětil, že je to fajn. Zítra už to budou tři vyučovací hodiny a to už si žádá velkou svačinu. Prý rohlík s „mazacím sýrem“, nechal se syn slyšet. A pro zajímavost přidávám Páťův první rovrh:
| 07:55–08:40 | 08:50–09:35 | 09:55–10:40 | 10:50–11:35 | |
|---|---|---|---|---|
| Pondělí | Český jazyk | Matematika | Český jazyk | Výtvarná výchova |
| Úterý | Český jazyk | Matematika | Český jazyk | Tělesná výchova |
| Středa | Český jazyk | Matematika | Hudební výchova | Prvouka |
| Čtvrtek | Český jazyk | Matematika | Český jazyk | Pracovní činnost |
| Pátek | Český jazyk | Prvouka | Český jazyk | Tělesná výchova |
Uvidíme, co z toho Páťu bude bavit. Teď zrovna z nás tahal, jak během miliard let driftovaly kontinentální desky a v co se změní Slunce, až mu jednou dojde vodík. A pak se zamyslel a pronesl, že ví, že už tady stejně nebude.
První školní den jsme samozřejmě nafotili několik snímků, které jsou na Patrikově stránce. Ty ze třídy jsou horší kvality, protože jsou pořízeny bez blesku, nechtěli jsme rušit atmosféru.
- Vloženo 5. září 2007
Rostou! Dočkal jsem se a po období sucha, které počátkem srpna přetrhlo nadějnou houbařskou sezónu, vydatně zapršelo a podhoubí naštěstí neutrpělo takovou újmu, aby dobrých podmínek pro nasazení plodnic nevyužilo.
Ráno jsem se po krátkém rozmýšlení oblékl do lesa s tím, že sám toho víc obejdu a tím i najdu, ale Lucinka nedala jinak, než že půjde na houby se mnou. Sedli jsme na kolo, minuli všechny pražáky & spol., kteří naštěstí až dozadu na naše fleky nechodí a naší cesty do lesa jsme rozhodně nelitovali. Zanedlouho jsme měli košík plný nádherných hřibů hnědých, ale našli jsme i klouzky, kozáky, kováře a konečně krále hřibů „praváky“. Lucinka byla velice šikovná, sbírání ji moc bavilo a pěknou řádku hřibů sama našla a vytáhla z jehličí, dokonce i takové, které bych sám minul. Ještě z lesa jsme volali domů mámě, aby zase schovala zpátky do mrazáku hovězí, že k obědu dnes budou smažené hřibí klobouky. A taky že jo. Něco se dalo stranou na polévku, něco si Lenka schovala do omáčky, něco se zamrazilo na později, pár hříbků šlo sušit na nit a spousta hřibích hlav se usmažila, ještě teď je toho polovina v lednici a každou chvíli teď lednici navštěvujeme.
Tři roky po sobě jsme měli na sběr hub docela smůlu. Jednak nijak zvlášť nerosty, jednak jsme v to úzké období, kdy něco ze země vylezlo, byli pryč, jednak jsme to málo, na co jsme přece jen přišli, ihned snědli. Měli jsme velice chatrné zásoby na zimu. Letos se musíme polepšit, vyrazíme tedy zřejmě všichni zítra znovu.
Ve škole se Patrikovi líbí, prý (aspoň zatím) víc než dřív ve školce, protože už jde o něco víc než o bimcání se od ničeho k ničemu. Zdá se, že sebedůvěra a určité ambice zdravě podpořily pocit odpovědnosti, který má ostatně Patrik už tak docela dobře vyvinutý. Své sehrál i fakt, že se pan učitel trefil do Páťova gusta, když přišla řeč na planety a pan učitel se vyjádřil, že ve Vesmíru jich může být mnoho obydlených, ačkoliv to tam pochopitelně může vypadat podstatně jinak než u nás. Dokážu si představit, jak Patrikovi svítily očíčka. Jen mám obavu, aby si nechtěl povídat o Vesmíru třeba i v matematice. To už by měl pan učitel pravděpodobně méně pochopení.
Lucinka trošku s lítostí poslouchá, jak Páťovi vyslovujeme uznání za dobrý vztah k povinnostem a tvrdí, že taky brzy vyroste.
- Vloženo 5. ledna 2008
Od září minulého roku jsem nic nezapsal, musím tedy napravovat resty. Ačkoliv současný záznam vkládám už v novém roce 2008, patří sem do archivu, protože se ještě týká rozmezí od září do prosince 2007.
Páťa oslavil své sedmé narozeniny. Už je to velký kluk a já ho musím pochválit za to, jak živě se zajímá o svět okolo sebe, že je velice šikovný ve škole i doma, a že nám zkrátka dělá radost. Od táty dostal hodinky, kterým velice rychle porozuměl a prakticky po týdnu, s nějakou tou předchozí přípravou z dětských pomůcek, s principem zobrazování času neměl vůbec žádný problém. Od mámy si rozbalil dáreček s rytířskou zbrojí, která se mu podle výrazu hodila nejméně tak dobře, jako hodinky. Událost opět zachycuje několik fotografií na Patrikově stránce.
Aby Lucince nepřišlo líto, že ona narozdíl od bráchy nic nedostává, i když měla narozeniny na jaře, také ona něco malého, tentokrát dohromady s Patrikem, dostala. Tak to děláme s oběma, aby ani jeden z nich při podobné příležitosti neměl pocit, že je snad opomíjen. Tentokrát to byla „mechanická autodráha“, taková stavebnice, kdy se z plastikových dílů, které lze i s doplňky dokupovat, staví silnice i s křižovatkami a po nich se šoupou autíčka – také se líbilo, doporučuji.
Lucinka si našla oblíbenou postavičku, narozdíl od vcelku obvyklých pejsků, kočiček, králíků a koní se Lucince líbí sovy. A tak má oblíbenou hračku „Výrečka“, psáno s velkým písmenem, protože se tak jmenuje. S Výrečkem chodí i spát a Výreček se s námi projel i do Itálie. Krom toho má ještě plyšovou sovu pálenou a sovici sněžnou, ale Výreček jednoznačně vede. Prý taky proto, že se Lucčinými slovy „tak trochu mračí“ což Lucince připadá moc legrační. Těm dvěma dalším sovám, které taky občas vozí v kočárku, říká “Pálená“ a „Sněžná“ a velice ji pobavilo, když v TV dávali animovanou pohádku o takové dobromyslné čarodejnici, která uspořádala závod sov a té nejdůležitější z nich řekla: „Sněžná, byla jsi pomalá..“, Lucince se to líbilo a byla celá unešená z toho, že v pohádce je sova jménem Sněžná a ona má taky Sněžnou. No a když se všechny tři plyšové sovy sešly pěkně pohromadě v postýlce, Lucka po vzoru Jacka Sparrowa z Pirátů z Karibiku, který v jedné scéně pronesl hlášku: „Samej lotr, samej lotr…“, velmi podobnou intonací naoko podmračeně prohlásila: „Samá sova, samá sova…“. Kdybyste někdo čirou náhodou věděl, kde bychom kromě ZOO mohli vidět opravdovou sovu, nejlépe tak, aby si ji Lucinka mohla opatrně pohladit, dejte nám vědět. Na Lucčině stránce je pár fotek s Výrečkem.
Navštívili jsme za ještě pěkného podzimního počasí zříceninu hradu Radyně, tyčícího se nad Plzeňskou kotlinou u Starého Plzence. Dřív to bývala ruina, kde se sice platívalo za vstup a mohli jste vylézt na někdejší hradní věž, nyní se zřícenina postupně opravuje a ačkoliv jsou rekonstrukční práce s obecně nevelkými možnostmi financování jistě obtížné, jsou zde vidět pokroky. Pokud se podaří zrekonstruovat kromě věže a obvodových zdí i samotné vnitřní prostory hradu, bude to vskutku pěkné. Z věže je krásný výhled do krajiny, bohužel se však zrovna rojili mravenci, bylo jich celé mračno, které nám vyhlídku trošku ztrpčovalo. Můžete se pokochat panoramatickou fotografií, třebaže není zcela zdařilá, protože k tomu by bylo třeba stativu a zejména pak volného okolního prostoru bez lidí, kteří by v průběhu nafocení 360° neměnili svoji polohu, aby bylo možné jednotlivé snímky dokonale svázat do jednoho panoramatu. Obzor a krajina pod hradem jsou v pořádku, tam drobná změna pozice fotografa ani malé pohybující se objekty nevadí, jen v popředí je z oněch důvodů sem tam chybka. Dokonce jsou jako tmavé přirozmázlé body zřetelní i ti rojící se mravenci.. Další snímky z Radyně jsou ve společných fotkách.
Na Radyni je pěkná procházka, lze se tam dostat autem až na místo, ale daleko lepší je vyrazit po turistické značce ze Starého Plzence a krom pěkné procházky lesem se třeba i občerstvit v přilehlé restauraci.
Moje narozeniny z října sem taky přidám, abych se mohl pochlubit, že mé ženě stojí za to upéct mi dort. A dobrý! Ostatně posuďte sami, už aby mi bylo třicetčtyři ;))
Oslavu narozenin jsme si krátce na to dali ještě jednou, tentokrát je jednalo o šedesátiny plzeňské babičky. Upekli jsme pořádný dort, aby babička zase přibrala to co shodila a my jsme nemuseli cítit mindráky, ale nepodařilo se. Aspoň, že se dort líbil.
V listopadu se opět po roce zastavil Mikuláš a kromě dvou brambor dětem přidal i plný pytel dobrot. Brambory Mikuláš nejprve dal proto, protože věděl, že děti trošku zlobily, což je správné, protože děti musí trošku zlobit, i když Lucinka Mikulášovi vykuleně tvrdila, že nezlobila ani trošku a pak se raději pro jistotu vydrápala na plzeňskou babičku. Páťa potom srdnatě odříkal básničku, zatímco s bramborou v ruce pokukoval po pytli, a pak mohli konečně zmizet z předsíně do obýváku a pustit se do zasloužených sladkostí. K Mikulášově nevoli po jeho fingovaném odchodu zmizela s dětmi a babičkou do obýváku i maminka a nechala Mikuláše trčet na chodbě, kde láteřil, protože se nemohl odstrojit a bylo mu v těch několika vrstvách, vatě na obličeji a s polštářem na pupku vedro. Po Mikuláši pak přišel domů táta, který Mikuláše zase neviděl, ach jo ;)
Řešili jsme, zda přišel čas zvěstovat Patrikovi jak se s Mikulášem věci mají, protože však předtím kreslil vzkaz Ježíškovi, který by tím byl taktéž před Štědrým dnem zpochybněn, nechali jsme to na později. Trošku kysele jsem se tvářil, když Patrik po prvním dnu ve škole po vánočních prázdinách vyprávěl, že spolužačka Ema tvrdila, že Ježíšek není a že dětem balí dárky rodiče, přičemž Patrik se rezolutně bránil, že Ježíšek určitě je… Ach jo. Mám výčitky, že ho takhle tahám za nos a on mi věří, protože ví, že lež považuji za záležitost velmi necharakterní. Byť je to v tomto případě vcelku obvyklé. Musím mu celou věc nějak smysluplně vysvětlit a doufat, že to nebude chápat jako velký podraz… Zřejmě velmi plíživě začíná nastávat proces demýtizace dětského vnímání rodičů. Co naplat, bez toho se bohužel příprava na odpovědnou samostatnost také neobejde… Ve společných fotografiích jsou k této příležitosti opět nějaké snímky.
Po Mikuláši jsme s Lenkou zjistili, že jako pár nejsme nic extra výjimečného, protože ani nám se nevyhýbají manželské krize, ačkoliv jsme se kdysi namudrovali až hrůza a cítili se takřka jako jedna bytost. Vysvětlit si na obou stranách poměrně jednoduché skutečnosti nám teď dalo docela práci a k velkorysosti mnoho chuti nezbývalo, asi nejlepší by bylo, kdybychom mohli vám všem popřát, aby se vám mezilidské krize vyhýbaly, jenže… Jste taky jenom lidi, že ano.. Snad má cenu se zamyslet, že má smysl opečovávat společnou existenci a stojí za to mít vůli nepřipustit zvrácený stav, ať už z té či oné strany. To když tak zase nám ze srdce přejte vy.
Přípravy na Vánoce jsme zvládli vcelku hladce, tento rok jsme dokonce i napekli tak akorát cukroví, protože se nevyhodilo takřka nic, tak to má být. Pro stromeček jsme zajeli týden před Štědrým dnem, natrefili jsme na pěknou borovici, která jediná ze stromků ke koupi splňovala naše neskromné požadavky na výšku. Měl jsem obavu, aby naše boro splňovala nejen kritérium výšky, ale také pochopitelně především to všeobecně estetické, protože na výšku něco přes dva a půl metru měla jen tři patra a souměrnost se rovněž nezdála zcela perfektní. Jaký nakonec náš vánoční stromeček je, lze vidět zde, domnívám se, že se i letos docela povedl. Když jsme ji teprve vybírali, prodejce se zmínil, že jde o borovici černou a Lucinka se ihned ohradila: „Vždyť není černá! Je zelená..“ a když jsem za ni platil, prodejce si pro sebe opět mumlal cenu za „borovici černou“ a Lucince se to ani tentokrát nelíbilo a znovu se otáčela a nespokojeně se divila: „Ale maminko! Vždyť není černá, je přece zelená..!“
Každopádně se pod ni vešlo mnoho dárečků, pochopitelně především pro děti, i když nejvíc asi dal Ježíšek za dárek pro maminku, protože si to jistě zaslouží. Bramborové saláty jsme opět dělali dva, ten tradiční hradecký i ten tradiční plzeňský, neboť se podstatně liší recepturou a tedy i chutí. Říkáme jim jednoduše „naš“ a „vaš“ (čti s ruskou výslovností), podle scény z Kolji, v níž malý Kolja říká totéž na praporky vylepené v okně. Kapříci byli dva přímo ze sádek, jen tentokrát šlo o lysce, čili o kapry naháče, ačkoliv jindy si vybíráme šupináče kvůli kůži, kterou máme rádi a tak ji nestahujeme. Letos jsme museli, protože lysci mají kůži velmi silnou a tučnou. I tak ale byli kapři vynikající. Kdo ví, proč jsou zde šupináči na ústupu, zda je po lyscích jinak vyšší poptávka, anebo mají pro chov příhodnější vlastnosti – to netuším.
Přihodila se báječná věc – Páťa se naučil bruslit ! Loni ode mne dostal pod stromeček brusle, ale počasí nepřálo, zima byla teplotně nadprůměrná a rybník nezamrznul. Zato letos před svátky mrzlo v noci i přes den, takže se záhy utvořil silný led, a protože sníh nenapadal, byl led na rybníku po celé ploše jednolitý a hladký jako zrcadlo, prostě báječné.. Nejprve jsem zkoušku na bruslích Páťovi jen opatrně navrhnul, protože do novot se Patrik nikdy moc nehrne. Jenže tohle ho zřejmě zajímalo a tak souhlasil bez výhrad. Sotva se na bruslích naučil jakž takž stát, zkusil se pohnout a samozřejmě následoval pád. Taktně jsem se otočil a počkal, až se sebere, neboť když utrpí jeho důstojnost, nehne už s ním nikdo ani párem volů. S vážnou tváří jsem ho podržel a vysvětlil, že mírný předklon je v každém případě vhodnější než jakýkoliv záklon, k němuž měl zpočátku velké tendence, no a pak už to šlo ráz naráz, od „krasovrávorání“ přes „krasoběžení“ až téměř ke krasobruslení, jakmile si natrénoval skluz a po obědě už se bruslilo docela dost slušně.
O mně se pak pokoušelo nachlazení, takže jsem po svátcích rybník neriskoval, ale s mámou si Páťa zabrusil taky dobře, dokonce si zařádil i s kamarádkou Emou, jak zachycují snímky a přinesl si i první pořádnou modřinu, což je možno pokládat za jakýsi ledový křest. Každopádně je prima, že bruslení Patrikovi jde, že ho baví. Jestli bude počasí přát, určitě ledu na rybníku do jara ještě mnohokrát rádi využijeme.
Nakonec – vše nejlepší do nového roku! Dovoluji si popřát za nás všechny, ačkoliv už přeju trošku opožděně. Dobrých přání není nikdy dost ;) Nashledanou v aktuálním roce.
