O nás
Vzali jsme se na plzeňské radnici v březnu roku 2000 po čtyřleté známosti, během které jsem za Lenkou každý týden jezdil napříč republikou. Jak s oblibou říkávám, v součtu by ty kilometry vydaly na dvě a půl cesty kolem světa.
Před svatbou jsem byl zaměstnán jako průvodčí osobních a posléze nákladních vlaků ve stanici Opava východ, nebýt této skutečnosti, zcela jistě bych si obdobně časté dojíždění nemohl dovolit a moje i Lenčiny osudy by se zřejmě odvíjely úplně jiným způsobem.
Ostatně Lenka v perspektivu „vztahu na dálku“ v počátcích nijak zvlášť nevěřila a dalo mi spoustu práce přesvědčit ji, aby takovou možnost alespoň zkusila vzít navědomí. Já jsem naopak odmítal vzít v úvahu cokoliv, co by snad mohlo být na překážku…
Jak roky plynuly, stávalo se dojíždění únavným a stereotypním. Tušili jsme, že pokud brzy nepodnikneme kroky ke společné budoucnosti, patrně žádná nebude.
Lenka tou dobou nastupovala poslední ročník pedagogické fakulty, bylo na mně, abych si začal v regionu hledat zaměstnání, pochopitelně opět na železnici. V Plzni samotné jsem neuspěl, musel jsem hledat dál. Pak jsem v podstatě náhodou natrefil na stanici, kde toho času dělal přednostu úžasný člověk, kterému vděčím za mnohé. Nejsem zdaleka sám, komu pomohl, jako skutečně dobrý manažer se o své lidi zajímal a pokud dotyčný nezklamal jeho důvěru, mohl počítat s pevným zázemím. Nezklamat důvěru přitom značilo opravdu makat. Lenochy si dával k snídani.
Tenkrát mi nabídl místo v pokladně. Nebylo pro chlapa nikterak obvyklé sedět za přepážkou, ovšem taky díky tomu, že mi šéf postupně na bedra naložil víc povinností než jiným, měl jsem mezi samými ženskými i docela uznávanou pozici. Profesně jsem tam prožil pět báječných let, na které budu vždy rád vzpomínat. Krom finančního ohodnocení je rozhodně tím nejdůležitějším kolektiv. Mezi špatnými lidmi i ta nejatraktivnější práce ztratí půvab, zatímco v dobré partě je možno s nadhledem zvládnout mnoho těžkostí včetně úmorné rutiny.
Po půl roce jsem od zaměstnavatele dostal nabídku na pronájem bytu. Než jsem přijal, váhal jsem jen okamžik. Lenka to měla těžší, zatímco já jsem přišel ze sice dobře situovaného, ovšem menšího městečka spíš rekreačního charakteru, Lenka vyrostla ve velkém městě. Kolemjdoucí davy lidí, lesk výkladů a bloky domů okolo sebe k dobrému pocitu potřebovala.
První měsíce si chodila léčit deprese mezi těch několik paneláků, které ji ve zdejším plném odpoledním ruchu všedního dne malinko připomínaly městské sídliště hodně časně ráno, nejspíš i nedělní. A pokud potkala někoho místního, malinko paranoidně jí vždycky připadalo, že na ni příliš dlouho hledí a rozhodně nejeví příliš přátelskosti. Je pravdou, že v téhle vesnici se zřejmě potřebujete alespoň trochu s lidmi znát, aby vás vůbec začali zdravit.
Zpočátku jsme byli zařízení jen velice skromně. Poprvé jsme doma přespali na Silvestra 1999, to jsme měli jen záclony na oknech, stůl, sedačku, malinkatou černobílou televizi, věž, jednu skříň a postele. Svítili jsme svíčkama, protože ze stropů zatím nevisel ani jeden lustr. Ze stěn dýchala nedávno nanesená malba. Přesto šlo o báječného Silvestra, na kterého rád vzpomínám.
Když na svět přišly naše děti a tím i důvody ke kontaktům a rozhovorům s místními, sžila se Lenka se zdejším prostředím víc než já. Už jsme si zvykli. A já jsem rád, že naše děti tady jednou budou moci běhat venku takřka stejně bezstarostně, jako jsem mohl s kamarády před léty já, což by ve městě v žádném případě možné nebylo.
Patrik přišel na svět po druhé hodině v noci v plzeňské porodnici na Slovanech a táta byl u toho. Když už se jednou rozhodl, že přišel čas vstpoupit mezi nás, nedělal s tím žádné cavyky. V deset večer si Lenka začala být jistá, že nastala hodina H a za čtyři hodiny poté už jsme Patrika drželi v náručí. Pamatuju si, že mne překvapilo, jak rozumným dojmem dítě od samého počátku působí.
Ještě před jeho narozením Lenka získala vysokoškolský diplom. Na promoci profesoři všem absolventům přáli pracovní úspěchy, pouze Lence vzhledem k požehnanému stavu popřáli spokojenou rodinu, což bylo lehce úsměvné. Díky noční hodině byla atmosféra v porodnici takřka komorní, personál byl po celou dobu báječný, a tak se Páťa narodil, dá se říct, do klidu a pohody. Lenka byla úžasná, z afektovaných filmů jsem se připravoval na ohromné drama a nervydrásající prožitek, ale nic z toho se nekonalo, Lenka to později lakonicky shrnula tak, že prý naše túra v Krkonoších byla ve srovnání s porodem daleko horší.
Po týdnu jsme si domů přivezli mimčo Patrika. Každé prvorozené dítě zpočátku malinko trpí nejistotou a tápáním mladých rodičů, kteří by rádi vše udělali co nejlépe a prostudují o dětech stohy literatury, leč teprve zkušenost ukáže, že každé dítko je opravdu jedinečné a ve spoustě věcí jiné než každé další a že jediným univerzálním principem ve výchově hodným doporučení je pochopení pro tu kterou vývojovou etapu, vstřícnost k dětským aktivitám a co největší schopnost přemoci se a ještě chvíli se dětem věnovat, ačkoli se člověk sotva plazí a ještě ho čeká spousta povinností.
Vyrostl v prima kluka, který se živě zajímá o dění okolo sebe, nadšeně diskutuje o bílých krvinkách, tetanu a salmonellách. Stejně tak nadšeně běhá po bytě se zbraněmi a střílí imaginární nepřátele. Poučen z válečných PC her jim obecně říká „Němci“. Snažím se ho poučit, že i dnes jsou Němci a že nejde o nepřátele a že by těm počítačovým tedy měl říkat fašisti, což se mu ovšem špatně vyslovuje ;o) Slabost pro cokoliv, co střílí, je u něj taková, že mám obavu, aby jednou v pokojíčku nepřechovával třeba nelegálně držený granátomet.
Musím podotknout, že byl odmalička veden, aby si vážil všeho živého, takže na brouky, berušky a sarančata kouká a bere je do ruky, ale tak, aby jim neublížil, než je zase pustí. Šneky sbírá z cesty a dává je stranou na trávník, aby je někdo nezašlápnul a nechtění pavouci se nezabíjejí, nýbrž odnášejí na chodbu. Vzhledem k této úctě k životu pociťuji naději, že onen ilegálně držený granátomet nepoužije třeba ani na tu berušku.
Má mnohostranné zájmy, snad při vhodném vedení a určitých příležitostech i mnohostrannými zůstanou.
V zaměstnání mi poté šéf navrhnul, jestli bych neměl zájem o práci výpravčího. Zájem jsem pochopitelně měl, už kvůli tomu, že bych Patrikovi asi nemohl udělat, aby ve škole před kamarády musel říkat, že otec v práci prodává jízdenky, ale vzhledem k personálnímu stavu na dráze a množství podmínek, které jsem zatím nesplňoval, jsem to pokládal za možnost spíše teoretickou.
Nicméně, všechny podmínky jsem v průběhu času splnil a po četných zkouškách a změnách, které bych si asi příště rozmyslel, jsem do funkce výpravčího po autorizaci v únoru 2005 nastoupil.
Lucie se narodila za tři a půl roku po Patrikovi a táta byl opět při tom. Vlastně každému otci, který se na to cítí a jen váhá, doporučuji, aby k porodu šel. Každý rozumově ví, odkud se dítě na svět bere a co to znamená, ale emoce jsou cosi zcela odlišného od rozumu a právě emoce formují vztahy. Takže jsem přesvědčen o tom, že táta, který byl u porodu a od počátku mohl vnímat příchod potomka do rodiny, má šanci zaujmout k dítěti bezprostředně jiný, bližší vztah, než otec, který čeká na chodbě, či ještě hůře doma, kam mu potomka přinesou jako bochník chleba z obchodu. Lucinka byla droboučká, kvůli nižší porodní váze byla jako jediná z novorozeňat navlečená v pleteném svetříku a čepičce, aby se zahřála. Tím si tátu okamžitě omotala okolo prstu, protože si vzal do hlavy, že takového drobečka musí stůj co stůj chránit. Měla se ovšem čile k světu a vydatně baštila, proto stejně jako s Páťou šla Lenka i tentokrát domů mezi prvníma.
Lucka je móóc šikovná holčička, zvědavě všechno prozkoumává, až to nám, dospělým, kolikrát není vhod. Ve svých sedmnácti měsících začala pěkně mluvit a spojovat slova, třebaže si vytváří vlastní pojmy, takže nevíme proč, ale pavouk je pro Lucku „pim“ a basta. V devadesáti procentech teď říkáme pavoukům taky pim. Snad nás to přejde.
Lucíš je jako druhá v pořadí větším raubířem než býval Páťa. Lecos od bráchy odkouká, a taky už ji tolik úzkostlivě nesledujeme, jako kdysi bráchu. Na druhou stranu už jsme rovněž zběhlejší, takže většinu věcí pojímáme s větším klidem, což je pro Lucku výhodou.
Poté, co obě děti odrostly, nastoupila Lenka do zaměstnání. Jedna z okolních základních škol odpověděla na Lenčin dopis a nejprve na poloviční úvazek, posléze na celý, Lenka nastoupila přímo ve svém oboru coby učitelka druhého stupně ZŠ. V práci se jí líbí, zdá se, že přišla ta správná nabídka. Teď jen, aby co nejdéle dokázala rozlišovat mezi prací a soukromým životem..
