Novinky
- Vloženo 13. ledna 2010
Po dlouhé době zdravím návštěvníky našich stránek a omlouvám se, že jsem web tak dlouho nechával ležet ladem.. Od loňského jara jsem na něj ani nesáhl, ačkoliv by pochopitelně bylo o čem psát. Napravím to co nejdřív tím, že doplním stránku novinek roku 2009, nyní už zařazenou do Archivu.
Web se v těchto dnech dočkal třetí zásadní přestavby. Protože se obsahem neustále rozrůstá, statické HTML stránky přestaly vyhovovat potřebě účelné a jednoduché správy, což se očividně odrazilo na mojí nechuti aktualizovat ;) Nyní stránky kompletně běží na bázi redakčního systému Textpattern, a i když na vzhledu i obsahu se to nijak zásadně neprojevilo, práce bylo s přechodem vcelku dost, protože jsem napsal úplně znovu celý zdrojový kód, aby lépe vyhovoval potřebám a byl účelnější a čistší než dřív. Uff.. V tuto chvíli je web v zásadě hotov, zbývá doplnit pár věcí, doladit detaily a zprovoznit některé doplňkové funkce.
Příště už se snad ozvu s něčím trochu zajímavějším ;)
Pořídil jsem si auto. Limeta je fajn a dobře slouží, ale a) byla kdysi bouchnutá na levou přední stranu, což je na nápravě znát a na větší vzdálenosti ve vyšších rychlostech už schází ta správná důvěra, b) budu potřebovat mobilitu při dojíždění pro dcerušku, až začne chodit do školy, protože u zápisu byla ve škole nikoliv v místě bydliště, ale tam, co učí Lenka.
Už kdysi jsem si vyhlédl Nissana Almeru ve verzi sedan jako auto jednak líbivé, jednak spolehlivé. Tak dlouho jsem prolézal internetové nabídky, až jsem pár tipů našel relativně blízko sebe v Praze a rozhodl se do toho jít.
Předtím jsem byl rozhodnutý pro vůz až z Liberce, a vše se zdálo OK, až do chvíle, kdy jsem ověřením jeho stavu u společnosti Cebia, spol s.r.o. zjistil, že auto, u kterého prodejce inzeroval stav tachometru 140.000 km má reálně najeto možná i dost přes 200.000 km. Kdokoliv má zájem, může si stav svého, anebo i jiného, automobilu podle VIN ověřit u služby Autotracer, která je však placená, zdarma vám ukáže alespoň kolik a jaké údaje jsou potenciálně k dispozici. Data by měla pocházet ze značkových servisů a z STK, což sice značí, že zdaleka nebudou úplná, mohou však být dobrým vodítkem.
Druhým tipem byl vůz z Karlových Varů, majitelka si však nebyla příliš jistá technickým stavem a podivuhodně nepočítala s kupní smlouvou, takže jsem znejistěl, jestli se náhodou nemůže stát, aby si pro auto přispěchal exmanžel v rámci rozvodového řízení… A pak, co ve Varech, kdyby to nevyšlo.
Praha nabízela šest možností. Jel se mnou kamarád a kolega Míra, kterému tímto znovu děkuji za nápomoc. Nejdříve jsme navštívili bazar Štěpánek auto, kde údajně dělá PR ředitele Marek Vašut. Dělal jsem si legraci, že bych měl Vašuta přemluvit, aby si v autě odplivl, že bych ten V.I.P. flek potom ukazoval stopařkám, ale Marek zřejmě opět natáčel kdesi v Hollywoodu. Zvenčí byl šedomodrý Nissan pěkný, při podrobnějším pohledu vzadu nelícoval kufr a zevnitř byl znát čerstvý tmel, který by jinak měl být pod nástřikem, takže bylo zřejmé, že vzadu něco nehrálo. Technik ovšem prohlašoval, že dle záznamu v protokolu a v servisní knížce žádná havárka uvedena není, což je vcelku normální, protože do protokolu se uvede cokoliv a servisní knížky se falšují skoro tak často jako tachometry.. Nebylo ho možné nastartovat a při projížďce se ukázal odvařený pravý přední tlumič. Po projížďce byl prodejce ochoten něco málo slevit, ale jeli jsme dál.
Ve stejné cenové kategorii, mimochodem o čtyřicet tisíc vyšší než jsem měl původně v úmyslu, čímž se i u mne potvrdilo, že zákazníci bazarů vždy nakupují o něco dražší auto než si původně umínili, byl Nissan v bazaru Dodávky.com, jenž přestěhoval adresu, aniž by to server mapy.cz postřehl, takže jsme s Mírou trošku po Praze bloudili. Nissan Almera 1,8 – sedan vínové barvy, dán do provozu r. 2002, měl uváděný TOP stav a neuvěřitelně pouhých 64.000 km na tachometru, čemuž nevěřím dodnes. Výpis z Autotraceru, který jsem zvládl obstarat s Lenkou na telefonu, zahrnující tři záznamy z tachometru ze třech STK od roku 2005 však skutečně udával lineární nárůst hodnot tachometru od 51.000 km do 63.000 km, takže by předchozí majitel musel stáčet tachometr opakovaně zvlášť před každou STK. Souhlasí i záznamy v servisní knížce, kde je u každého záznamu razítko jiného servisu, což opět znesnadňuje falzifikaci, důvěřivější jedinec by tedy vcelku mohl věřit, že auto skutečně vlastnil starší pán, který toho až tolik nenajezdil. Projížďka také dopadla dobře, motor předl jako kocour v dobrém rozmaru a nikde nic neskřípalo. Plácli jsme si.
Po vybavení formalit jsem se s Mírou rozloučil, on naskočil do svého auta a já se vydal na druhou stranu do doporučeného pneuservisu na výměnu letních gum za zimní, které jsem i na diskách dostal za obolos k autu přídavkem. Servis jsem pln zaujetí novým autem minul a tak jsem jel nazdařbůh okrajem Prahy a hledal vhodné místo k zastavení, kde bych mohl zapnout navigaci a dostat se v poklidu domů. Nebylo to tak jednoduché, v Praze tentokrát napadalo víc centimetrů než „tři a u muzea čtyři“, jak zpívá Jarek Nohavica, proto silnice lemovaly vysoké haldy sněhu. Zaparkoval jsem až u Liedelu a zjistil, že i spojka je v dobrém stavu. Když jsem totiž zaparkoval a zatáhl ručku, chcípnul jsem. Nissan má v neutrálu řadící páku mírně šikmo dozadu, v kolmé poloze, kde má neutrál Limeta, je u Nissana zařazena rychlost. Já si při pohledu na šaltrpáku myslel, že jsem už pod tíhou dojmů automaticky vyřadil a zatím jsem tam měl jedničku. Pustil jsem spojku – ta příkladně neproklouzla, Nissan si poposkočil a zdechnul. Fajn..
Pak jsem se vyděsil. Tentokrát to nebylo způsobeno mým nechtěným dryáčnickým testováním spojky, ale autonavigací. Jak jsme v Mírově Scénicu hledali autobazar, navigace se vybila a dál šla na zásuvku zapalovače. V Nissanu však zásuvka zapalovače nechtěla fungovat. Ouha. Už už jsem se viděl, jak podle ukazatelů dojedu do Wroclawi, už už jsem v Liedelu kupoval papírový autoatlas a rozprostíral ho přes čelní sklo, už už jsem burcoval Míru, jakým že to fíglem by autozapalovač mohl disponovat. Tu jsem si uvědomil, že jsem k autu dostal i příručku. Když selže všechno, použij návod! Zapalovač jsem sice nerozchodil, ale zato jsem se dozvěděl, že v autě je ještě jedna 12V zásuvka na zadní straně odkládací skřínky, umístěné mezi předními sedadly. Příručka dodávala: „nachází-li se ve výbavě“. Nacházela se a nabíječka TomToma se vzápětí rozsvítila uklidňující zelenou kontrolkou nabíjení..
Cesta domů byla pohodová, když nepočítám dvoukilometrové popojíždění na Jižní spojce.
Musím konstatovat, že na to, jak často se prodávají a nakupují auta, je právní postup při změně provozovatele vozidla pěkně blbě vyřešen. Pokud není možné vyřídit převod na totožném dopravním odboru, což v případě odlišných krajů nelze, nastává problém. Velký techničák a osvědčení o registraci potřebuje stávající majitel k odhlášení vozu z registru vozidel odboru dopravy svého městského úřadu a zpravidla je až poté odesílá poštou novému majiteli, který by však dříve bez techničáku a osvědčení de facto neměl odjet, protože obojí řidič k jízdě formálně potřebuje. Povinné ručení sice zaniká až odhlášením vozidla, ale „zelenou kartu“ taktéž nemáte. Máte kupní smlouvu a doklad o emisích. V kupní smlouvě sice může být, jako v mém případě, uvedeno, že smlouva doklady „do doby přihlášení vozidla nahrazuje“, ale dopravní policie by to ze zákona uznat nemusela. Když už domů dojedete, musíte čekat, až k vám původní doklady dorazí. Do té doby si můžete vyřídit povinné ručení, avšak na stávající registrační značku. Spolu s dokladem o evidenční kontrole (soulad údajů v TP s fyzickým stavem) pojistku potřebujete k přihlášení vozidla. Jestli po vydání nových registračních značek pojišťovna hladce zaktualizuje zelenou kartu, už si nejsem jist..
Včera jsem se dozvěděl, že Nissan byl v Praze odhlášen a doklady jsou na cestě. Čekal jsem je dnes, ale budu muset vydržet do zítra. Držte mi tedy palce, aby klapla evidenční kontrola i registrace a aby se následně při preventivní kontrole v servisu nezjistilo, že je můj Nissan svařen ze dvou rozličných aut, jednoho bouchlého zepředu a druhého zezadu, s motorem z prvorepublikového traktoru a s brzdami z koloběžky…
Zbývá dodat, že v pojmenovávací mánii autu v asociaci k názvu říkám „Nossan“ a Lucka, když už máme Limetku, podle barvy říká „Třešnička“ ;)
- Vloženo 29. května 2010
Letem světem, i když se mnou je to vždy na dýl, když se zapomenu, proberu novinky, které se u nás staly.
Páťa získal v karate fialový pás a už se na něj při tréninku docela pěkně kouká. Zúčastnil se opět soutěže, i když tentokrát pouze v rámci oddílu. Zpočátku to vypadalo ne moc dobře, zakrátko se ale do situace vpravil a nakonec získal tři poháry a dvě medaile. Mistr na svých svěřencích nešetřil.. Nejvíc si Patrik cení poháru s označením „Celkový vítěz“, který získal nejen kvůli katě a kumite, ale především prý s přihlédnutím k celkovému přístupu, etice i nasazení. Tož sem rád, že mám synka, co se k věci dokáže postavit.
Abych ho nepřechválil, je mu deset a už to z něj začíná být cítit. Sem tam mi zvedne adrenalin a až mu bude ještě o pár teenagerovských víc, asi ho buď roztrhám, anebo mě trefí šlak.
Lucinka nám pomalu ale jistě dorůstá do školáka. Už se trošku otrkala, takže na keramice už s ní nemusíme zůstávat, jen ji odvedeme a zase ji v pravý čas vyzvedneme a potíže nebývají. Přesto je nejraději, když je pořád s někým poblíž a počkat pár minut v autě, než skočím pro rohlíky, to jsou nervy nadranc. Lucčiny i moje.
Ve školce měli zakrslého králíka Růženku, který jednoho dne zmizel a Lucce to nejde do hlavy ani z hlavy. Mají sice nového zakrslého králíka Jůlinku, jenže na Růžu si Lucka zvykla a moc by jí zajímalo, kam se Růža poděla. Shodli jsme se, že si Růžu asi někdo vzal domů, protože je to určitě lepší, než předpokládat, že natáhla bačkory..
Lenka si v práci už tolik nelebedí, protože chybí pár kolegů a tak supluje a supluje.
Oblíbila si leguána Draka, kterému poctivě chodí škubat kytice lučního kvítí a drak je s vervou žere. Když říkám s vervou, pak to myslím tak, že zpravidla vrchovatou misku býlí zblajzne a pak leží na větvi pod lampou a tráví, zatímco mu kolikrát ještě z koutku tlamy čouhá jitrocel. Vidět draka hodovat je malý zázrak, ten tvor s krmením nadělá neuvěřitelné cavyky. Stojí nad miskou a sleduje, jestli se nikdo nedívá, a když se někdo dívá, hledí na něj drak znechuceně nějakou chvíli, načež se zdekuje. Nic nepomáhá sledovat ho úkosem nebo se skrývat za rukou. Kdesi má to svoje ještěří třetí oko a to nikdo neoblafne. Pít jsme ho nikdy neviděli, i když Patrik tvrdí, že on ano, jenže kdoví, co Patrik viděl. Drak si v misce nejraději máchá ocasa.
Docela smůlu teď Lenka měla s Limetou. Nejprve jí kdosi zřejmě tažným zařízením couvnul do světlometu takže se krásně kolem dokola podél celé hrany objevila prasklina. Sklo na na reflektor jsem sehnal po internetu za dvě stovky v celkem nedaleké Blatné, kde je u zámku i obora s daňky, o níž jsem tady někde už jednou psal, spojili jsme proto příjemné s užitečným, respektive naopak. Podruhé to bylo horší. Přímo před barákem, ze strany od pangejtu, kdosi u Limety rozbil přední boční okýnko. S roztřískaným oknem auto na ulici dlouho stát nemůže. Byl jsem zrovna po noční a postel krutě lákala, ale co naplat.. Policajti si to vyfotili a mně bylo jasné, že je to asi tak všechno, co je možné udělat, já jsem vypucoval střepy rozhozené po půlce interiéru a jal se shánět někoho, ke komu bych limetu postavil. Jako na potvoru nebyl nikdo s sehnání a tak nastoupila verze č. 2 – shánění nového okna. Místní karosáři by byli schopni do druhého dne objednat nové sklo za patnáct stovek, mně se nakonec podařilo sehnat ho za polovinu na plzeňském vrakovišti a karosáři ho do Limety do druhého dne zasadili a při jednom vyměnili i ten reflektor. Sklo ze dveří sice vypadlo hned jak Lenka s Limetou vyjela z karosárny, ale napodruhé už to vyšlo.
Já jsem si vyřídil živnostenský list na webdesign a v současnosti dělám dvoje stránky – jednu pro menší realitku a druhou pro pneuservis. Kdyby přivýdělek zůstal i nadále, bylo by to fajn.
Zůstávám fanouškem japonského anime, které je někdy v některých ohledech dospělejší než hrané filmy a stojí za to se na leckteré podívat. Protože už jsem vyčerpal zásobu filmů a OVA (televizních filmů), pustil jsem se do seriálů. Hodně mě zaujala série Gunslinger Girl. Dal jsem na vysoké hodnocení recenzentů ze serveru ČSFD („Česko-Slovenská filmová databáze“ – doslova i s tím velkým „S“, aby nebyl malér ;) a seriál jsem si sehnal, i když mi popravdě téma na první pohled připadalo hloupé. Důvěra v příčetnost recenzentů se vyplatila, má to neuvěřitelnou atmosféru. Natolik nás to s Lenkou zaujalo, že večer, když šly děti spát, místo na Komisaře Rexe, Máte doma uklizeno a jiných ptákovin, koukáme na animované postavy, které i s příběhem v mnohém převyšují skutečné. Samozřejmě jsem se pustil i do druhé série Gunslinger Girl: Il Teatrino, jenže potíž byla s titulkama. Naštěstí existuje malá překadatelská skupina nadšenců, jak už tak bývá, která se zrovna to GG:IT pustila a hledala další členy. Plácli jsme si, a protože jsem byl tuze zvědavý na další díly, hned jsem se co by korektor pustil do zušlechtění surového překladu devátého a desátého dílu z celkových třinácti. Až bude tohle dokončeno, mohu případným dalším příznivcům anime prozradit, že se chystá překlad anime filmu „Summer Wars“ z loňského roku, jehož titulky v češtině zatím nejsou.
No a teď míň fajn věc – praštil jsem se studiem výpočetní techniky na FAV. Důvody jsou tři: a) jsem už nějakou dobu mimo školu a ani dřív jsem neměl nikterak slavné základy v matematice, přičemž na FAVce je to o „písmenkové matice“ velmi podstatně b) kombinované (dálkové) studium, kdy se studenti v posluchárnách sejdou desetkrát za semestr, předpokládá opravdu mimořádný osobní zájem a nasazení, zatímco denodenní nalejvárna při denním studiu asi člověka víc přinutí, a konečně c) jsem línej a blbej.
Tento měsíc jsem byl na tři dny v Brně, kam nás po dvojicích vysílá zaměstnavatel na školení k novému zabezpečovacímu zařízení ESA11. Školení probíhá v dopravním sále docela zajímavou formou. Nejprve přednáškami a simulacemi stavů a poruch na PC, poté na neuvěřitelně rozsáhlém a propracovaném modelovém kolejišti. Vede přes dva sály, zahrnuje hlavní dvoukolejnou elektrifikovanou trať s oboustranným autoblokem, na které jsou tři stanice, z nichž jedno velké – Brno hl. n. – má i přednádraží s webovou kamerou, přenášející stav kolejiště na monitor dispečera a s odbočnou jednokolejku se dvěmi stanicemi, z nichž jedna je ovládána dálkově. Po kolejích se prohání patnáct elektronicky řízených vlakových souprav, plynule zastavujících, rozjíždějících se a měnících rychlost v závislosti na návěstních znacích. Výhybky jsou ruční prací, přestavování není na žádný obvyklý elektromagnet, ale děje se pomocí skutečného elektromotorického přestavníku, který se vypne při doběhu do koncové polohy a umožňuje kontrolu polohy výměn. Zabezpečovací zařízení je na chlup stejné jako ve skutečnosti, je možno stavět vlakové cesty, měnit traťové souhlasy, jezdit na přivolávací návěst, použít nouzový závěr jízdní cesty, stavět výhybky jednotlivě i cestovým systémem, ovládat přejezová zabezpečovací zařízení, dávat předvídané i skutečné odjezdy, na monitory ZZ se přenáší předprogramovaná čísla vlaků… Lze také simulovat poruchy od obsazeného kolejového úseku, přes nepolohu výhybky, až po její rozřez. Když jsem se toho nadšeného pána, který u Signal Projektu dělá šéfa školícího střediska (není to ČD, ale soukromé firmy) zeptal, jestli se dají odhadnout pořizovací náklady toho modelářského zázraku, odpověděl, že spoustu věcí si firma AŽD dělala sama, ale co se týče modelů a elektroniky, slušný baráček s bazénem by prý za to byl…
Přední sál, vpředu „brněnské přednádraží“, vzadu „Brno hl. n.“
Tentýž pohled z jiného úhlu
„Brno hl. n.“ z opačné strany, vpředu dole výjezd tunelem ze zadního sálu
„Brno hl. n.“ shora
„Dopravní kancelář“ brněnského hlavního nádraží a přednádraží
Opět „Brno“, vzadu „dopravka“ a vedle průchod do zadního sálu
Jedna ze stanic na „elektrifikované dvoukolejce“ v zadním sálu
Zadní sál a dopravní kanceláře tří stanic, dvou na dvoukolejce a jedné na neelektrifikované jednokolejce, která navíc dálkově ovládá dopravnu se samovraty
Zadní sál, v popředí stanice na dvoukolejce, vzadu celkem tři tunely pro průjezd do předního sálu s „Brnem“, vpravo nahoře dopravna se samovraty na jednokolejce
Romantická scenérie ;)
Takže jsme si v Brně tři dny hráli, kdypak se to povede..
Do posilovny chodím pořád, je to skvělá věc, porvat kus železa, hlavně, když to jakž takž zabírá. Jen je škoda, že tu vynaloženou energii nelze nějak využít, když se vezme, že souhrnně člověk nazvedá okolo šesti tun, mohlo by se to časem nasbírat a výkon posilujícího by mohl být udáván třeba ve vyrobených kWh ;)
- vloženo 20. června 2010
Zažral jsem se do výroby „drakária“. Drakárium je terárium pro Draka, neboli pro našeho leguána, který roste jako z vody a do současného miniterárka by se za chvíli i s ocasem nevešel.
Plány jsme pojali velkolepé. Obětovali jsme roh našeho obýváku, který jsme v minulosti každoročně obětovávali vánočnímu stromu a v současnosti v něm poměrně rychle vyrůstá dřevostavba o rozměrech cca 150×125×200 cm, ovšem se skosením rohu vyčnívajícího volně do místnosti, kde budou velká proklená dvířka. Takže rohové drakárium o pěti stranách. V základu se staví z dřevěných hranolů a OSB desek. Do stěn přijdou vsadit nepravidlené prosklené průhledy. Otázkou prozatím zůstává, jak zpracovat vnitřní prostor, zejména stěny. Uvnitř pochopitelně pro stromového ještěra musí být množství pořádných větví, ale i zadní a boční stěna by si žádaly nějakou pěknou úpravu. Z všemožných nápadů jsem dal zatím zelenou nátěru ze směsi lepidla na obkládačky, písku a kamínků, ze které by se vytvořil nepravidlený „přírodní povrch“ včetně výčnělků s plošinkami. Bude to chtít test nanečisto, uvidíme..
Hrubá stavba
S měřítkem
Co se týče drakária, asi jsem se inspiroval všemožným dřípáním okolo našeho baráku, které i s barákem prochází čímsi jako modernizací, pokud se nejedná o plíživou demolici, což by taky v úvahu mohlo přicházet. Bagry, tatrovky a různé jiné nesmírně důmyslné stroje na tvoření hluku, bince a šíleného povrchu v okolí řádí jako pominuté a nechtějí toho nechat. Té činnosti osobně říkám „dřípání“ a lidem, kteří ji provádějí, odvozeně „dřípalové“. Dřípalů je všude kolem dokola se stavbou „vláčkodráhy“, jak se vyjádřila jedna známá, velké množství a zejména se rádi pohybují v dřípacích strojích po veřejných komunikacích, ze kterých co do kvality činí polňačky. Hlína, prach, šutry, džuzny, uzavírky a naopak vjezdy a výjezdy, kde nikdy žádné nebyly. Jakmile se rozhodnu nejet po dálnici, zpravidla na nějakého dřípala narazím. To pak mlátím hlavou do volantu, vědom si skutečnosti, že na jediných dvou místech, kde lze jakž takž předjet a zbavit se nejen hlemýždího tempa, ale i kamínků a všemožného bince padajícího na kapotu a čelní sklo, pojedou další dřípalové v protisměru, takže zase nic… Ať žije pokrok, ať žije modernizace! Dnes večer mi bylo sděleno, že si na týden musíme najít jiné parkování než před domem, protože od pondělka do pátku se bude dřípat v kanalizaci.
Dětem a Lence se blíží prázdniny. Mně se trochu v odstupu za nimi blíží dovolená. Kolegyně, která si před mou dovolenou obyčejně něco pustila na nohu nebo se jinak zneschopnila, je na mateřské, tudíž bych se volna mohl bez nečekaných zvratů dočkat. Letos nikam nejedeme, je krize, prý se má šetřit…
Dnes jsem na dálnici u Plzně zažil hnusnou chvilku, kdy jeden debil v nabušeném sporťáku myškama předjížděl zprava. Prostě si jedu svých 140, předjíždím dodávku a ve chvíli, kdy jsem zpola zpátky v pravém pruhu, se z opačné strany okolo dodávky vyřítí kretén, jedoucí asi tak dvoustovkou, a horko těžko se procpe okolo mě… Když jsem uklidnil tepovou frekvenci, zjistil jsem, že na sjezdu už ho policajti brali. Tentokrát, to vyšlo. Měl jsem pocit zadostiučinění. Být to na příhodnějším místě, zastavil bych a policajti nepolicajti, seřval bych ho jako alíka. Když jsem sporťák míjel, vylézal z něj nějaký cucák, kterémuž tímto místo auta přeji koloběžku.
- vloženo 04. srpna 2010
Drakárium je hotovo, před necelým týdnem jsem zavrtal poslední šroub a s Lenkou jsme naposledy máchli štětcem od laku. Povedlo se, vše je podle představ a terárko už je od onoho večera v užívání. Práce s ním bylo dost a náklady se vyšplhaly docela vysoko, úměrně tomu, co uvádějí ostatní chovatelé na leguáním fóru. Zbývá už jen časem doplnit povrchovou úpravu terária a jinak se už můžeme více méně kochat :)
Terárium
Drak na své vyhřívací větvi
Kuk na Draka skrz boční okno
A ještě jednou kuk skrz boční okno, tentokrát Drak na nás
Tři dny Drakovi trvalo, než změnu prostředí rozdýchal, během té doby nežral a byl zalezlý na plošině úplně nahoře vzadu v rohu, až jsme byli s Lenkou zklamaní, že místo radosti z nového a daleko méně těsného světa pro Draka, je to nadraka. Pak se ovšem osmělil a začal rejdit po větvích i stěnách terárka, jak však nebyl na lezení zvyklý, párkrát se zřítil odkudsi dolů, dokud se v tom neprocvičil. Večer pak usínal na větvi, anebo na plošině, fyzickou aktivitou úplně odrovnán. Teď už je to ovšem zkušený stromový ještěr, který leze jako profík, jumpuje z větve na větev, na lana i na zem, zdatně se drápe po imitaci skály a při tom všem je zvědavý jako opice, protože leguáni mají rádi přehled a živě se zajímají o ty lidské tvory z toho velkého terária za sklem..
Prázdniny jako takové se nám zatím příliš nedařily, na počátku mojí dovolené, kdy byly pětatřiceti stupňová vedra a koupaliště k prasknutí, jsem si při stavbě drakária zákeřným odlamovacím nožem rozřízl hřbet prostředníku až ke kosti a bylo po koupání. Ani do posilovny jsem týden nemohl, protože na tom místě se rány nešijí a kdykoliv jsem prst ohnul, otevřelo se to. Jakmile prst na konci dovolené pořádně srostl, dostala Lucka angínu a jen co dobrala antibiotika, dostal ji Patrik. Tomu antibiotika docházejí právě v těchto dnech.
Léto jsme si proto zatím nestačili nijak užít a možná i proto jsem se ze zvědavosti na netu rozhlížel po nějakém last minute a opravdu natrefil na docela zajímavé nabídky. A tak jsme týdnu u moře neodolali. Nejprve jsem se zajímal o Itálii, protože Itálii mám velmi rád a rád tam jezdím nejen k moři, ovšem pokud opomenu severněji umístěná drahá a masově využívaná letoviska, což není nic pro nás, jsou problémem vzdálenosti. Na rezervace míst do vlaku už je pozdě, sedmnáct set kilometrů autem tam a zpět bych si přece jen netroufl. Rozhodli jsme se proto tentokrát jako většina Čechů pro Chorvatsko, jmenovitě pro poloostrov Pag a na pohled docela milé letovisko jménem Povljana.
Původně jsme letos k moři „nechtěli“, protože jezdit takřka každý rok je docela náročné, nicméně tomu last minute odolat nešlo :) Naštěstí mi v práci vyšli vstříc kolegové, se kterými jsem si prohodil směny a s cestovkou to také vyšlo. Vzdálenost činí necelých tisíc kilometrů jedním směrem, navigace hovoří o časovém odhadu asi deset hodin jízdy, plus přestávky. Držte tedy palce, ať zdárně dojedeme tam i zpět a mám zase o čem psát.
- vloženo 08. srpna 2010
Chorvatsko se pomalu blíží a tak nastává čas příprav. Abychom tam někde na Jadranu náhodou nebloudili, rozhodl jsem se stáhnout novou mapu do navigace, protože původní už měla nějaký ten pátek za sebou a taky krom ČR neumožňovala zadávat názvy měst a POI. Příznivé taky bylo, že TomTom nyní nabízí mapy s akční slevou.
Stáhl jsem si tedy kvůli Chorvatsku mapu, a když jsem ji nainstaloval, zjistil jsem, že neobsahuje Chorvatsko… Tak jsem stáhl ještě jednu. Naštěstí byla cena v eurech, protože dvouciferně to líp vypadá..
Děti jsou v těchto dnech na několik nocí na návštěvě v Plzni, Lenka tam taky přespává a já chodím do práce. Mám teď ve směnáři docela načárkováno, ale protože se prý do práce chodit musí, beru to stoicky a nebrblám.
Včera jsem Drakovi do terárka umístil ještě jednu misku na vodu. Dole na podlaze terária má velkou mísu na vodu, původně určenou pod květináč o průměru skoro půl metru, ve které se může vykoupat, přičemž tam určitě hodí bobana, jak mají leguáni ve zvyku. To už by se mu pak asi pít nechtělo. Proto jsem pořídil misku na držáku a přišrouboval ji na stěnu v úrovni police, té mezi oběma bočními okny. Misku lze pootočením z držáku vyjmout a zase ji stejným způsobem zajistit. Nikam neupadne a neměla by být ani shozena. Problém byl, že police byla moc široká, musel jsem ji ufiknout. Přesněji do hrany udělat výřez pro misku. Ruční pilkou to udřípat nešlo, měl jsem z toho obavy, co na to Drak, ale nakonec jsem na to přece jen šel s pilou elektrickou. Drak se tím nijak zvlášť nenechal rozhodit, důstojně přešplhal na horní plošinu vzadu v rohu a pozoroval, co to tam dole vyvádím.
Na podlaze měl plnou misku listí, jenže si tam asi nepřipadal moc bezpečně a vždy dolů lezl jen v krajní nouzi, asi když už hlady šilhal. Misku se žrádlem jsem mu tedy položil taky na polici mezi okny, takže teď tam má hotovou jídelnu s výhledem do všech stran.
Když bylo hotovo, byl Drak ještě zalezlý. Pak se po laně spustil dolů a já jsem sledoval, co bude dál. Vzal to pod lampama a netrvalo dlouho, vydal se do „jídelny“. Bez rozpaků uďobnul několik lístků, takže by mu nové umístění misky mohlo vyhovovat. Hned poté se projevil pravý leguání naturel, když se opatrně, zvědavý až k prasknutí, natáhl k nové misce na vodu a začal si ji zkoumat. Nejdříve ji obhlédl zdola, pak ze stran, nakonec nakouknul shora, strčil do ní čumák a nakonec spokojeně odšplhal na vyhřívací větev. Zvědavý až hrůza.
Přes obě skleněné výplně, jak přes dveře, tak i přes okno v „jídelně“, vidí drak pěkně do bytu. Vidí i na monitor PC, pokud mu ho člověk nezastíní zády. Myslím, že vždycky, když zastíní, Drak v duchu láteří, protože si může ukroutit hlavu, aby viděl, co se to tam odehrává.
Doufáme, že náš pobyt u moře Drak přečká bez újmy. Větší leguány už mnozí chovatelé berou s sebou, my si zatím netroufáme. Co kdyby se z něho stal Chorvat? Doma snad nikam neuteče. Lampy má ovládány automaticky, jen bude třeba zajistit ho po stránce krmě a pití.
- vloženo 23. srpna 2010
Zdravím po návratu z dovolené, šťastně jsme dorazili tam i zpět a tak můžu přijít s povídáním…
Když se řekne Chorvatsko, vždy se mi vybavila masová česká turistika, Balkán ve významu s tou negativní konotací, šutro-betonové pláže, prapodivná etnická válka, a jak jeden z bratranců říká: „Jugoši“, které z pracovních vztahů on nemůže vystát. Chorvatsko mě tedy nikdy zas tak moc nelákalo.
Po zkušenosti osobní musím uznat, že Chorvatsko jakoby nebylo ve srovnání o nic víc „Balkánem“ než Česká republika, možná spíš naopak… Všude poměrně čisto, zejména mě překvapily udržované záchody podél hlavních tahů, které v pohodě zvládaly nápor davů.
Ubytováni jsme byli v třípokojovém apartmánu s balkónem, v porovnání s předchozími čtyřmi cestami za mořem asi zatím nejpohodlnějším. Apartmánový dům je situován na severním okraji Povljany, dynamicky se rozvíjejícího letoviska na ostrovu Pag, kde se bujně staví. Poloha domu je výtečná, protože ač zcela vedle historického centra obce, krom snadné dosažitelnosti všeho potřebného i vítaného nabízí i klid a relax. Turistické a společenské centrum se totiž nachází na opačné straně Povljany vedle přístavu.
Cesta byla vcelku pohodlná, alespoň mně to tak připadalo, protože jsem řídil. Děti kupodivu takřka vůbec nezlobily, očekával jsem scény jako ze Shreka 2, kdy manželé Shrekovi cestovali „far far away“ s nudícím se oslíkem („Už tam budem?“, „Ne!“ „Už tam budem??“, „Ne!!“, „Už tam budem???“, „NE!!!“…).
Absolutně nejhorší bylo vymotat se z Čech. Silnice přes Brdy na Budějovice jsou naprosto příšerné, cedule s nápisem „Silnice se v zimě neudržuje“ pokládám za mírně lživé, protože mi tam dost přebývá to „v zimě“. Za tmy, deště a mlhy jsme zprvu uháněli „úžasnou“ třicítkou. Po najetí na E55 už to bylo lepší, avšak s dálnicemi – a zejména těmi chorvatskými, to nelze srovnávat ani náhodou. Vůbec mě překvapilo, na jak dobré úrovni mají Chorvaté silniční síť a s jejich dálničními tahy, především sáhodlouhou A1, se ani Rakušané měřit nemohou. To se týká i tunelů, které jsou skvěle značeny a osvětleny. Benzín se vyplatí brát také v Chorvatsku, kde se cena za litr Eurosuper 95 (český svérázný obchodní název Natural 95) se zde pohybuje okolo 8,30 Kn, ve Slovinsku i Rakousku pak kolem 1,30 Eur.
Poplatkům se při cestách po dálnici automobilista nevyhne. Rakouská desetidenní dálniční známka přijde na přijatelných 7,9 €, kromtoho jsou na dálničním tahu A9 na Gratz dva zpoplatněné tunely s mýtnicemi, jeden za 4,50 € (Bosruck), druhý za 7,50 € (Gleinalm). Horší je to se Slovinskem, kde stojí sedmidenní dálniční známka, řečená viněta, 15 € a desetidenní rovnou dvojnásobek. Dálničním úsekům na Slovinsku se ovšem lze poměrně snadno vyhnout. V Chorvatsku je jiný systém, zde se nekupuje paušální dálniční známka, ale platí se mýtné podle ujetých kilometrů od určitého nájezdu po určitý sjezd. Platit lze nejen hotově – v Rakousku a Slovinsku v Eurech a v Chorvatsku v Kunách, ale také platební kartou. Protože mýtnice mají omezenou propustnost, z časového hlediska rozhodně neprohloupí ten, kdo zamíří do pruhu, ve kterých se odbavuje bezhotovostně. Může tak předjet i několikakilometrovou kolonu těch, kteří chtějí platit v hotovosti a ušetřit si zdlouhavé a věčné popojíždění.
Více praktických info o trase a poplatcích dám do blogu.
Příznačné je, že i zde se lze setkat s vychcánky, kteří se snaží mermomocí předběhnout. Buď se na mýtnicích a celnicích dost bezohledně cpou z pruhu do pruhu, podle toho, kde se to momentálně víc hýbe, anebo, jako se mi stalo v koloně při trase zpět, kdy vedle cesty stála benzínka a řada takových vychcánků raději projela benzínkou, aby se nacpala zase na dálnici kus dopředu. Zvlášť otravné bylo jedno BVT (BVT znamená „blondýna v teréňáku“ a samo o sobě se jedná o fenomén) s nizozemskou MPZ, na kterém naštěstí chyběla radlice. Je mi jasné, že většina vychcánků si honí triko, bůhvíjak nejsou mazaní, aniž by je bylo napadlo, že se to prostě nedělá, a že na ně každý normální bude koukat skrze prsty.
Protože jsme kvůli dětem docela často stavěli na benzínkách a odpočívadlech a trefili každým směrem asi dvě větší zácpy, trvala nám cesta tam asi třináct a půl hodiny, zpátky přibližně o hodinu víc, protože až cestou jsem si podle odbočovacích pruhů všiml, že nás navigace táhne na Německo, takže po přepočtu trasy jsme se vyhnuli druhému placenému tunelu Bosruck, ale zato jsme se klikatili Alpami.
Pag je docela fajn ostrov. Se středomořským podnebím, velmi suchý a dost prosolený. Žádný povrchový zdroj sladké vody se zde nenachází, ale i podzemní vrty jsou částečně dotčeny mořskou solí, takže i pitná voda z kohoutku má slanou příchuť. Koneckonců slaná je také místní minerální voda v PETkách, řečená Jamnica, přičemž právě ona patří mezi jinými k těm méně slaným. Servírována chlazená ze skla má mnohem lepší chuť než jen tak a z PET lahve. Zajímavé jsou všudypřítomné kilometry kamenných zídek, dělících okolní úbočí do nepravidelných čtverců. Nejprve jsem se domníval, že si tak pastevci ovcí a koz zajišťovali svá stáda na určité ploše, ale posléze jsem se z průvodce dozvěděl, že podstata je ekologická. Zídky mají bránit větrné a vodní erozi té trochy půdy, která je k dispozici odolným řídkým travinám.
Na ostrově Pag se nachází vícero letovisek, vedle Povljany je to například také Novalja a Mandre. Nejvýznamnějším městem je stejnojmenný Pag, typické přímořské městečko s úzkými uličkami a mnoha náměstíčky. Tady jsme si na Dominikánkém náměstí (Dominikanski Trg) našli útulnou restauraci, kde jsme se po tři dny cpali dobrým obědem. Sympatické je, že jídla z plodů moře jsou přinejmenším zde cenově výhodnější než klasické maso, což rozhodně neplatilo v Itálii ani na Krétě. Když jsem u moře, chci jíst především ryby a mořské potvory. Časem jsme si dali žraloka, zde zvaného legračně „morski pas“, v plurálu asociativněji „morski psi“, výtečné grilované i smažené kalamáry, mušle a grilované ryby. Z klasiky doporučuji talíř pro dva, kde je výběr všeho možného od ražničí, přes kapsu z mletého masa plněnou sýrem a samotný obalovaný sýr, až po grilovaný bůček, s přílohou z vynikajících hranolků a ochucené rýže, spolu s oblohou. Porce je opravdu vydatná.
Místní ostrovní specialitou je Pažský sýr (Paški sir), výrobek z mléka zdejší houževnaté ovce, která na řídkých pastvinách spásá mimo jiné šalvěj, tymián a rozmarýn, což dává sýru jedinečnou příchuť. Od ochutnání nás odradilo jen to, že před konzumací kdesi zraje až dva roky a na tak trochu nazelenalých flecích na povrchu je to jaksi znát.. Odborníci se však shodují, že Pažský sýr je jedním z nejlepších sýrů nejen v Chorvatsku, ale prý rovnou i na světě.
Samotná Povljana má asi tři pláže, z toho dvě na Chorvatské poměry nezvyklé – písečné. Písek je to ovšem velmi hrubý a pouze v úzkém pásu břehu. Na jedné z nich, té bližší apartmánovému domu, jsme pozorovali západ slunce. Poprvé z přímořských pobytů, protože záliv italského Montepaone je orientován na východ a krétská Stalida na severozápad. Pobřeží chorvatské severní a střední Dalmácie je stejně jako istrijské plné ostrovů a ostrůvků, takže najít kus volného obzoru pro západ slunce je kumšt. V Povljaně to při troše snahy jde. Koupat jsme se ale jezdili kus za Povljanu směrem na Pag, kde podél silnice při pobřeží roste borový lesík a za ním je volná oblázková pláž.
Chorvatsko má pro zvídavé a šťouravé výhodu pestré fauny. V moři jsou škeble a mušle, v zatočených ulitách jsou raci poustevníčci, po kamenech šmejdí krabi a krevety, na dně je to samý sumýš a ovšem sem tam i ježovka. Ježovek však zrovna okolo Povljany není mnoho a v mělkých vodách dokonce žádné, takže jsem se celou dobu bez újmy koupal naboso. Na souši je to samé atletické saranče modrokřídlé, které nejedno frustrovalo Patrika, od něhož se nenechalo chytit, tak jako se snadno nechávají naše sarančata. Spatřili jsme také prapodivné saranče uherské, u kterého skoro nejde poznat, jestli skáče popředu nebo pozadu a kde má vlastně který konec. Zcela běžně létají otakárci fenykloví, protože fenyklu je jako živné rostliny pro jejich housenky všude okolo spousta, za soumraku až do půlnoci nad svlačci jako vrtulníky tankující za letu vibrují nádherní a velicí lišajové svlačcoví a na zídkách, stěnách domů a otevřených plochách se vyhřívají nepolapitelné ještěrky zední. Dalo by se pokračovat.
Místní přímo před domem nabízejí plody svých zahrádek – hroznové víno, fíky, broskve, melouny, brambory, cibuli a další. Zejména fíky nám zachutnaly a v oblibě je má i náš Drak, kterému jsme fík taky na ochutnání přivezli.
Počasí nám přálo. První den bylo chladněji a pod mrakem, v noci dokonce pršelo. Zima přesto nebyla, spali jsme pouze pod typickou lehkou středomořskou přikrývkou, připomínající naše prostěradlo a potom už ani to ne. Moře bylo poněkud chladnější, než jsme byli navyklí z končin více na jihu, objektivně možná o nějaké čtyři Celsiovy stupně, ovšem když prvotní dojem odezněl, nebylo vcelku co řešit.
Dovolená byla fajn a opravdu nemám, co bych Chorvatsku vytknul, přesto mě to celou dobu táhlo na druhou stranu Adriatického moře.
- vloženo 27. prosince 2010
Než se rok s rokem sejde, měl bych dopsat kapitolu letošního roku „rodinné kroniky“. Zlenivěl jsem a nechce se mi patlat se s fotkama, což je asi škoda, protože tady byly pěkně chronologicky pohromadě a neválely se chaoticky po harddiscích několika počítačů a různém počtu paměťových karet a jiných médií. O různém počtu mluvím proto, protože paměťové karty, ale i jiné věci, se u nás porůznu ztrácejí a zase objevují, což se dřív stávalo jen ponožkám.
Začnu tradičně dětmi. Bodejť by ne, zatímco my už svět nevytrhneme, s nimi ještě jistá šance je, takže má jistý smysl o nich mluvit :) Kdesi jsem se dočetl, že motorem společnosti a pokroku je nanejvýš nějakých deset procent populace, bez kterých se to neobejde, zatímco ten zbytek sice důležitý je, leč snadno nahraditelný taky a vlastně se převážně veze. Tak co těch deset procent probůh vyvádí, že to jde od desíti k pěti…?
Děti rostou. To je ale překvapení. Zas až tak nicotné sdělení to není, když si uvědomím, že Patrik bude mít za pět let občanku a Lucka se začíná zakoukávat do kluků.
Patrik pokračuje s karatěním, vykatil si už fialový pás, který bych mu já osobně sebral, protože netrénuje a na závodech se mu moc nedaří. Jenže mu ho sebrat nemůžu, protože sám se z karate umím akorát tak uklonit.
Ve škole se mu daří, dokonce už přinesl i dvě pětky z pracovní výchovy. Trošku nás to s Lenkou zarazilo, jenže i když zejména maminky mají ve své (mateřsky oprávněné pýše) tendence okamžitě pokousat všechny tvory ubližující jejich mláděti, je nutné uznat, že všechno má své příčiny. První koule byla z látání kusu látky a druhá z práce se stavebnicí. Látání snad v životě, doufám, potřebovat nebude a je fakt, že i vyšívání jakési papírové záložky za domácí úkol za něj udělala maminka. Říkám si, že nemaje vztah k nitkaření, aspoň je kluk genderově normální. Co se týče stavebnice, nakonec vyplynulo, že to nejspíš byla koule ze vzdoru, protože prý se spolužákem Matějem dostali sadu, která byla polámaná a nedalo se z ní nic postavit. O fatálnosti stavu stavebnice sice trošku pochybuju, leč jak syna znám, když se zabejčí, nehne s ním ani pár volů, natož nějaká učitelka. Takže se stavebnicí nejspíš odmítl pracovat a jako vždycky, když se mu něco nezdá, měl plno keců, na které učitelka pochopitelně nebyla zvědavá. Vysvětlil jsem mu, že v životě se s ním kromě maminky nikdo moc mazat nebude, a jestliže se nenaučí, že život úplně vždycky nebývá naprosto zcela fér a nedokáže se s tím popasovat, prosté sebevědomí nepomůže, což jsem byl nucen si i já v minulosti poměrně bolestně uvědomit, nehledě na to, že jsem ani to sebevědomí neměl.
Je zajímavé, jak moc se naše děti od sebe povahově liší. I když, objektivně vzato, jsou v mnoha ohledech průměrní a jistě mají jako každý i nějakou tu slabinu, v některých oblastech oba vynikají.
Patrik je dobře disponován v analytickém a abstraktním myšlení, nemá žádné problémy se symboly a skvěle chápe principy. Dávno před školou se naučil číst i psát, chápe procenta, zlomky, vztahy jednotek, dokáže pracovat s logikou.
Lucinka mě opravdu velmi často překvapuje svou empatií. Ve svém věku překvapivě dobře chápe mezilidské vztahy, umí pracovat s introspekcí, zajímá ji pozadí interpersonálních vztahů a zdá se, že velice dobře rozumí tomu, že veškeré jednání lidí má svou kauzalitu. Na rozdíl od Patrika, který v tomto ohledu nemá žádnou brzdu, neuvěřitelně realisticky, až nedětsky, odhaduje své možnosti a chování druhých. Byla by výtečným pedagogem, možná psychologem, nejspíš i soudkyní, pokud by měla žaludek na nikoliv slepou, ale zaslepenou spravedlnost. A o tom posledním pochybuji.
Lucka to v životě bude mít daleko složitější než Páťa, který si každý problém snadno zracionalizuje a případné neúspěchy prostě hodí na nějaký faktor ze svého okolí. Jestliže Lucka sama od sebe Patrika charakterizovala jako schopnějšího, opomenula právě oblast sociální inteligence, kde má Páťa, realisticky vzato, přestože v logice vyniká, jistý deficit. Páťa svými schpnostmi, cílevědomostí a pragmatičností, může poměrně snadno dosáhnout úspěchů, aniž by se nechal svazovat nějakými většími ohledy na okolí. Nejsem si však jistý, jestli vzhledem k tomu dokáže od života získat to opravdu podstatné. Lucka se vždy zabývá tím, jaké má její jednání dopady na ostatní. Vzhledem k tomu, že musí pracovat s introspekcí a reflexí, má svět mnohem složitější. Pokud však bude dost silná, zcela jistě díky tomu bude mít život bohatší a hlubší. Najdou se však chvíle, kdy o to nebude zrovna moc stát… U Lucky musíme být při výchově mnohem opatrnější, protože tady se toho dá daleko více zkazit. Patrik v citelně vyšší míře vystačí s logickými argumenty a pevnými pravidly.
Při ideální konstelaci Patrik = úspěch, Lucka = životní moudrost. Každé z toho je ve své různosti rovnocenné, každé z toho má něco do sebe a mne nesmírně fascinuje vnímat, jak oba charaktery vyžadují odlišný přístup a nabízí odlišné možnosti.
Lucka začala od září navštěvovat nejen první třídu, ale i přípravku pobočky Základní umělecké školy, obor zobcová flétna. Flétnění jí krásně jde, vzdor tomu, že je nejmladší, jako jediná z pobočky dostala možnost spolu s jinými vybranými dětmi odjinud zahrát na Svatoštěpánském koncertě v kostele v Mlečicích, který zorganizovala paní učitelka z umělecké školy. Přistěhovala se sem s manželem před nedávnem zdaleka, a protože byla očividně zvyklá na kulturu a jiný cvrkot, začala se společensky angažovat. Na koncertě jsme byli včera, přes mráz a sníh jsme se skrz brdské lesní okresky do Mlečic šťastně dodřípali, třebaže si Nossan v kopcích na letních gumách sem tam znatelně zahrabal. Tady mě dost vytáčejí řidiči, kteří na závějemi zúžených cestách očekávají, že jim uhne a zastaví zrovna ten, co jede do kopečka… Koncert byl pěkný, my, kulturní ignoranti, jsme měli zajímavý zážitek a Lucka své druhé veřejné vystoupení. To první bylo ve škole v rámci předvánoční akce. Ve škole Lucku doprovázela mamča na kytaru a vše se podařilo výborně, v Mlečicích to bylo fajn, jen ke konci se Lucinka trošku v melodii zatoulala, protože mermomocí chtěla hrát zpaměti bez not. Koncert byl nejen o dětských vystoupeních, kdy krom fléten zazněly i akordeony a trubky, ale vystoupilo také vedení ZUŠ se zpěvem, houslemi a doprovodem na keyboard. Skladbu Ave Maria zahrála dcera paní učitelky na housle, a protože se hudbou přímo živí, běhal z toho mráz po zádech. V tom dobrém smyslu, ovšemže.
I já jsem se nechal strhnout a začal flétnit, pískám hlavně melodie z anime seriálů, protože v nich bývají skutčně úžasné hudební kousky, mimo to jsem zkusil i proslulý Let kondora (El condor pasa), ale protože jsou tam mnohé variace, jako kondoří neopeřenec zas tak moc daleko nedolétnu.
Dál se zabývám tvorbou českých titulků k anime, teď už se nějakou dobu zabývám úžasnou řadou tří seriálových sérií Seikai no Monshō / Seikai no Senki. Objevil jsem ji při procházení uživatelské sekce na serveru Česko-Slovenské filmové databáze v hodnocení uživatele Subjektiv, podle něhož se zájemcům o anime doporučuji orientovat. Shodou okolností taky dělá titulky, konkrétně mám velmi dobré titulky ke Koi kaze, k nimž dělal korekturu. Lenka je naštěstí ochotná se mnou na anime koukat.
Lenka je tak trochu čím dál víc učitelkou, někdy to trošku vypadá, jako by domov byl servis k její profesi, ale protože má přirozené tendence ve svých rolích splývat, bude to něco, s čím asi bude potřeba naučit se žít. Trošku se to odráží i v jejím údivu nad tím, že šéfka, paní ředitelka, vzdor příjemnému neformálnímu přístupu má i nespornou autoritu, takže naopak jí zjevně nečiní problémy role oddělovat a s jejich atributy podle charakteru vhodně zacházet. Hlavní je, že se Lence daří, našla si mezi ostatními své místo a je přiměřeně spokojená, zatímco doma je ještě jakž takž zvladatelná :)
Náš drak a Lenčin mazlíček vyrostl z dračího děcka v ještěřího prepubescenta. Už je to pěkný macek. V prostorném teráriu se mu naštěstí dobře daří a díky tomu, že má prostor, není stresován a docela dobře se socializuje. Když nemá na kontakty chuť, prostě odejde někam mimo dosah, zatímco jindy se nechá drbat a od Lenky i vzít. Zrovna včera jí dlouho seděl na ruce a nechal sebou bez protestů manipulovat. Fajn je, že kontakt s leguánem má prvek svobodné vůle. Buď se mu chce nechat se drbat a nosit, anebo ne a člověk s tím nic nenadělá. Reaguje i na jméno a velmi dobře rozeznává jednotlivé lidi. Lence nejvíc důvěřuje, dětí se vůbec nebojí, ke mně má určitý respekt a před návštěvami se klidí do ústraní. Zvykl si i chodit z terária na procházky. Často ho láká fíkus, ne kterém pak dokonale zeleně splývá, čím dál častěji se prochází po obýváku a naštěstí se pak vrací do terária. Tuhle Lence zcela bez ostychu při otevřených dveřích terárka hbitě prošel pod rukou a vydal se na procházku, ale jakmile uslyšel, že přišla návštěva, okamžitě byl zase doma, uvnitř na spací polici.
