Archiv
Rok 2009
- Vloženo 11. ledna 2009
Školka se dílem vyřešila, protože Bazilišek odešel dělat něco jiného. Lucka prvního dne v novém obsazení přišla celá nadšená, že si nová paní učitelka s dětmi dokonce hraje. Baziliškovi se nejvíc dařilo za stolem. Venku paní učitelka Lucce půjčila lopatu, na které se jezdí s kopce po sněhu, a Lucka na ní dokonce bez výhrad jezdila! Vida, vida.. Sice se ani teď do školky dvakrát nehrne, dává přednost tomu být doma, ale už v souvislosti se školkou nebrečí a působí zjevně optimističtěji. Nechť žijí personální změny.
- Vloženo 2. března 2009
Jarní prázdniny jsme se rozhodli strávit aktivně, dílem na horách, dílem na Opavsku, kde jsem dřív bydlel. Protože v Jeseníkách je to nyní s veřejnou dopravou všelijaké a taky jsme kvůli programu chtěli být co nejmobilnější, vydali jsme se na cestu Limetou. Zrovna v noci z neděle na pondělí sněžilo, Limeta byla pod deseticentimetrovou vrstvou čerstvého mokrého sněhu a zahrabaná po prahy pluhem, který okolo protahoval cestu. Potěšilo mne, že se do zavazadlového prostoru podařilo nacpat vše, co jsme si sebou zamanuli ve dvou velkých cestovních taškách vzít. Kromě nich zbylo místo i na náhradní zimní boty a tři umělohmotné „lopaty“ pro dovádění na svahu. Coby nelyžaři jsme měli v tomto smyslu bez lyží o starost méně.
Vyjeli jsme po osmé hodině ráno, v napadané břečce a vločkách sněhu hnaných proti čelnímu sklu to nebyla jízda nic moc. Naštěstí se počasí za Berounem trošku umoudřilo. Vedla nás nová navigace TomTom, na kterou jsem si dřív ve formě aplikace do mobilu natolik zvykl, že jsem nakonec neodolal a pořídil i její plnohodnotnou automobilovou verzi. Ne, že by ta v mobilu (TomTom navigator 6) plnohodnotnou nebyla, co do hlavní činnosti zvládne vše co její specializovaní bráchové, včetně hlasových pokynů, plánování itinerářů, apod., jenže dotykové ovládání je přece jen komfortnější a hlavně větší displej dělá své, takže pro orientaci opravdu postačuje pouze na vteřinu mrknout stranou. Uživatelskou recenzi plánuji dát do blogu, jen co se pustím do upgrade této sekce.
Jelikož je Limeta přece jen auto spíše do městského prostředí a při rychlosti 120 km/h už má na otáčkoměru při pátém kvaltu něco přes čtyři tisíce, rozhodli jsme se naplánovat trasu mimo dálnice. Taky zatím se ženou nejsme natolik zběhlí řidiči, abychom měli při jízdě po dálnici příjemný pocit. Přesto jsme se i na dálnici dostali, když Lenka přejela křižovatku před nájezdem. To už se nedá nic dělat a na dálnici se musí. Dali jsme si tedy pár kilometrů bez známky k nejbližšímu exitu, kdy bez zmatečného lovení v autoatlasu navigace vmžiku trasu přepočítala vzhledem k nové situaci a jelo se dál..
Často jsme stavěli na benzínkách, protože naše děti jsou učůůůrané. Pro tu potřebu jsem si do navigace nahrál vlastním hlasem upozornění „Blíží se benzínka..“, abychom byli upozorněni vždy pár set metrů dopředu, že se nějaká vyskytne a stačili vyzvědět, zda je třeba stavět. Nahrávání vlastních upozornění je docela fajn, ale zjistil jsem, že nic moc jednoduchého to není, protože se fráze musí nahrát tak, abyste se později sami sebe nelekli. Větší pauzu jsme si dali v Kolíně. Nejprve jsme zajeli do místního Tesca, hned nato jsme došli ke zdravému názoru, že je čas na oběd. Ze spousty možností jsme si podle názvu zvolili podnik „U tří mouřenínů“ a nechali se navigovat – nechtíc jsme se neomylně trefili do centra, přímo na náměstí. „U tří mouřenínů“ je příjemná restaurace situovaná v suterénu jednoho z řady středověkých domů, původně snad vinný sklep, který se podařilo vkusně předělat. Prostor nekuřáckého salónku o půlkulatém vertikálním průřezu vzadu zdobí erb, jak jinak, se třemi mouřeníny, z oblého stropu visí kované lustry s úspornými žárovkami v imitaci svící, ze stěn ční taktéž uzpůsobené louče, nad hlavami hostů po vzoru lustrů poutají pozornost zavěšené kuše a řemdihy, prostor nade dveřmi i leckde jinde ozvláštňují respekt vzbuzující sekery.. Upevněno zdá se být všechno dobře.. Místnost má díky členitosti zdí seskládaných z příčně uložené břidlice výtečnou akustiku a také zde nevtíravá hudba zní. Důvodem, proč se o restauraci tak podrobně zmiňuji, je ten, že se zde skutečně výtečně vaří. Na čepu je také nealko Birrel, i když jsem se pro jistotu šel k výčepu přesvědčit, zda má příslušná pípa s Radegastem skutečně modrý emblém, sic by Lenka musela odřídit celý zbytek cesty.. Stavili jsme se zde i cestou zpátky, ačkoliv v tomto gastronomicky sympatickém místě člověk musí sáhnout hlouběji do kapsy. Na samotném náměstí je kumšt najít volné místo k parkování a parkovací hodiny si za jeden koloběh velké ručičky řeknou rovnou o padesátku.
Překvapilo mne, v jak odporném stavu jsou důležité silniční tahy. Po zimě díra na díře, z nichž leckterá je na dvacet čísel hluboká a může se pochlubit průměrem půl metru. Také jsme míjeli několik defektů. Míjeli jsme bohužel i pár bouraček. Silnice I/35 byla dost drsná, povrch pokrytý zledovatělým sněhem, s vyjetými kolejemi, na okrajích s vrstvou neuježděného sněhu. Před tunelem Hřebeč je zvlášť nepříjemný „úsek smrtelných nehod“ a právě v těchto místech, ačkoliv se kvůli podmínkám (sněžení, špatný povrch) jelo všeobecně okolo šedesátky, jsme byli svědky, jak v pořadí druhému vozidlu před námi, stříbrné oktávce, nejprve mírně ujel zadek na jednu stranu, posléze na druhou stranu, až vzápětí v nekontrolovatelných nekolikanásobných hodinách auto přebruslilo celou šíři vozovky skrz protisměr a zůstalo viset na prazích v protějším příkopu. Přitom, jak říkám, vůbec se nejelo rychle (letní gumy??). Naštěstí v tu chvíli nic nejelo proti. Časté varovné značky, únikové pruhy, pokyny k zařazení rychlostního stupně náklaďákům, očekávání nebezpečí od protijedoucích vozidel, to vše způsobilo, že jsem se při odpočinku a tradičním venčení na poměrně vysoko položené benzínce OMV, mimochodem uvnitř vybavené jako malý supermarket, rozhodl hodit stovku do kasičky u kostela, jestliže se domů vrátíme v pořádku.. Ještě jsem to neudělal, ale dodržím to. A to jsem prosím ve vztahu k církvi poměrně velký skeptik. Nejhorší zážitek nás však čekal v úseku za Uničovem, těsně před serpentýnami do jesenických údolí. To už byla tma a z dálky z ní zářily majáky policie a záchranky. Pomalu jsem míjel avii ležící v protisměru na boku v poloze s kabinou směrem do lesa. S kabinou, která se po srážce se stromem dala jen tušit. V polovině byla uťatá a dál už prostě nebyla. O pár desítek metrů vpředu stál v našem pruhu kamión s návěsem, za kterým jsem čekal, dokud nás policie nepustila okolo. Přiznávám, že u této nehody mi tak změkly kolena, že jsem skoro celý zbytek křivolaké horské silnice odjel na dvojku. Ono to snad jinak ani nešlo. Nechápu, co tam ten kamión dělal, jak chtěl řidič serpentýny projíždět.
Samotná Malá Morávka je příjemnou horskou obcí, ostatně o Jeseníkách se říká, že mají díky svým specifikům co do podnebí alpský charakter a nedaleká Karlova Studánka je místem s nejčistším ovzduším ve střední Evropě. Malá Morávka těsně sousedí s lyžařským střediskem Velký Karlov, kde je taktéž půjčovna vybavení všeho druhu. V samotné Morávce jsou tuším dvě méně náročné sjezdovky, přičemž na jednu z nich, u bývalé chaty opavského OSP, dnešní chaty Kopřivná a nedaleké chaty Brano (Branecké železárny v Hradci nad Moravicí, znáte to – BRANO, zavírá samo – možná ještě stále), jsme chodili i my. Zpočátku s „lopatami“ pod zadek, na kterých to kousek stranou od sjezdovky krásně šupem jezdilo, takže jsme se vyblbli všichni. Později jsem Páťovi i Lucce v Karlově půjčil lyže s vybavením a zaplatil jim základy v lyžařské školičce. Na rodičovskou snahu by beztak možná koukali skrz prsty a rodiče přece jen ve vztahu ke svým potomkům nemusí disponovat potřebnou trpělivostí. Takto se instruktorka směrem k našemu Patrikovi vyjádřila, že by ho dokázala učit celý den, protože prý „umí říkat jenom ano“.. K našemu potěšení se děti opravdu lecos naučily a líbilo se jim to.
Sněhu tady bylo na čtyřicet centimetrů při našem příjezdu, během následujících dvou dnů dalších dvacet připadalo. Podmínky k lyžování ideální, až mě skoro mrzelo, že se zimním sportům nevěnujeme a byl jsem ve velkém pokušení vyzkoušet si prkno.
Vprostřed pobytu jsme se taky pokusili vyšlápnout si na Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků s rozhlednou a restaurací v televizním vysílači, podobně, jako je tomu na Ještědu. Na Hvězdu a dál k chatě Ovčárna jsme z Morávky jeli autobusem. Nahoře nás přivítaly hromady sněhu, viditelnost na sto metrů a fujavice se sněhem, která z hlavy rvala kapuce a po kapucích by člověku zcela jistě zkoušela urvat i hlavu samotnou. Po tyčemi vyznačené trase, po které se mimochodem šlo dost blbě, jednak kvůli vrstvě kyprého sněhu, jednak kvůli běžecké stopě s běžkaři, kteří jsou toho názoru, že bez běžek nemáte na turistické trase co pohledávat, takže vzájemně se minout znamená jít buď do konfrontace, anebo skončit v závěji, jsme došli okolo Kurzovní chaty k rozcestí pod Pradědem (z Ovčárny cca 1,5 km), pak Lucce začala být zima na nohy a tvářila se dost nespokojeně, takže jsme se k mojí nevoli a k radosti všech ostatních otočili a rázovali zpátky na Ovčárnu. Příležitostně se okolo nás prohnala rolba nebo sněžný skútr, zatímco jsme uskakovali do závějí. Když jsme na Ovčárnu dorazili a prošli odledňovací a odsněžovací procedůrou v temné předsíňce restaurace, ocitli jsme se v jiném světě. Hřejivém, útulném, částečně zahuleném a sněhuprostém. Jen za okýnky byly návěje až do dvou třetin. Dali jsme si grog, dětem nechali přinést čaj bez rumu, každý si snědl smažák a v příjemném rozpoložení nenáročných turistů jsme se svezli zase zpátky k chatě Kláře v Morávce, kde jsme byli celou dobu ubytovaní. Fotky zde, jen se musím omluvit za kvalitu, fotoaparát jsem do složitých podmínek brát nechtěl, proto jsou všechny snímky z Jeseníků pořízeny porůznu našimi mobily.
Chata Klára leží na konci Malé Morávky směrem na Vrbno pod Pradědem. Jde o kamenný dům, uvnitř čátečně vydřevený, v přízemí se společenskou místností, kuchyňkou se třemi kuchyňskými linkami a společným zařízením, jako je trouba, mikrovlnka a lednice. V prvním a druhém patře jsou pokoje, vždy dva pohromadě se společnou předsíňkou a sociálním zařízením. Chata je nedávno rekonstruovaná, zařízení moderní a ceny velmi příjemné.
Po čtyřech nocích, v pátek, jsme se z Morávky vydali na dva dny do Hradce nad Moravicí, mého někdejšího bydliště. Zdaleka se nedalo stihnout vše, co bychom rádi, záhy přišla neděle a s ní i návrat domů. Ještě jsme si v tzv. Hradečance, neboli někdejším obchodním domě, který v porevolučních časech následoval osudu mnoha obdobných zařízení v mnoha jiných městech, a kde se dnes ve druhém patře nachází vysoko oceňovaná cukrárna Kamahaj, koupili vynikající místní koláče. Moravský koláč má s koláčem českým společné to, že je kulatý. Ani to vlastně tak moc neplatí, protože zpočátku mých cest na západ Čech, když jsem za Lenkou jezdíval, mě překvapovalo, že v Čechách se jako koláč bere i to, co kulaté není a co my Moravané známe jako buchtu – sladké těsto s pokládkou pečené na plechu. Češi jsou zase přísnější na termín buchta. Buchta je ta věc, se kterou šel Honza do světa. No to jsou věci. Každopádně rozdíl mezi koláčem moravským a českým je v tom, že zatímco český koláč má nádivku na povrchu, přičemž tam může mít všechno od tvarohu přes mák až po povidla, moravský koláč má nádivku uvnitř, nahoře má jen křehkou posýpku a náplň bývá jednodruhová. Hradecké koláče z Kamahaje jsou jedním slovem excelentní a už jsem uvažoval, že bych si je byl ochoten nechat i poslat.
Zpáteční cesta byla pohodovější než ta předchozí. Sice jsme od půli cesty jeli v dešti, ale už to přece jen bylo o poznání klidnější. Za Berounem déšť přešel ve sněžení. Se sněhem jsme odjížděli, za sněhu jsme se vrátili. K našemu údivu tady byla obstojná sněhová nadílka, která si téměř nezadala s Jeseníkama za prvního dne našeho pobytu. Uzounkou odhrnutou cestičkou s pořádnými valy od pluhu po stranách jsme dojeli před dům a první věcí, co jsem musel udělat, bylo odházet vchod a taky místo pro Limetu. Ráno kolem projel pluh zase a já mohl odhazovat znovu. Když pak žena odjela Limetou do práce, okamžitě se na volné místo vloudilo jiné auto a tak dál i další den, až jsem postupně odházel celý parkovací pruh před domem, abychom se i my s naší Limetou měli kam vrtnout. Teď už naštěstí několikátý den taje a jaro se doufejme blíží..
Cestou jsme dokola poslouchali Jarka Nohavicu, kterého já osobně považuju za textaře par excellance a asi nejlepšího písničkáře, na jakého jsem kdy narazil. Kromě stylového hitu „Ostravo“ měla největší úspěch písnička „Pijte vodu“, která vzhledem k mé profesi začíná taktéž stylově:
pil na pátém nástupišti eierkoňak,
huba se mu slepila,
diessel lokomotiva ho zabila…
Mno.. A pak to pokračuje další slokou:
pijou becherovku přímo ze džberů
proto všichni Becheři
mají trable s játrama a páteří.
Naše verbálně nadaná dcerka si později nemohla přesně vybavit poslední dva verše, takže si je upravila po svém:
mají játra s páteří a láteří…
Konal se Masopust, průvodu jsme se
nezůčastnili, ale tradiční dětskou diskotéku v maskách jsme dětem
i letos dopřáli. Lucinka chtěla jít jako miliarda dalších holek za
princeznu. Patrik jako kdysi za rytíře, protože už se ale ke své nevoli
nenacpal do přilbice, dostal na hlavu korunu a z rytíře rázem povýšil na
krále. K někdejší „kroužkové košili“, jinak Lenčinému svetru
struktury rybářské sítě, skrz který bylo možné vidět úplně všechno,
dostal plášť, opasek s pouzdrem na meč a bylo to. Lucinka vyšla dráž.
V hračkářství jsme spolu čirou náhodou objevili kostýmy a mezi nimi
nádherné šatičky. Jen tak pro formu jsem se zeptal, zda by je chtěla a
vzápětí jsem tahal platební kartu.. Několik fotografií je opět k dispozici.
Nějaké hovado nám koplo do Limety. Stojí stranou cesty před domem, ale zřejmě nějakému frustrovanému zpiťákovi vadila, takže plech pod zadním oknem je promáčklý a na skle je šmouha od bahna. Pochopitelně zuřím a dnes jsem si byl vybít vztek v posilovně.
S posilovnou je to narozdíl od kolemjdoucích pitomců fajn. Kamarád Míra si před časem přečetl můj povzdech zde na stránkách, že pozvolna chátrám a navrhl mi, jestli bych neměl zájem si občas u nich zacvičit. Zájem pochopitelně mám, posilovna je dobře vybavená a lidi, kteří ji navštěvují, se zdají být v pohodě, i když zvedají asi tak o metrák víc železa než zatím já. A opět se ukázalo, že svět je malý. Kolegyně kdysi s oblibou citovala svého muže, který ji vždy před odchodem do práce nabádal: „A buď na lidi slušná. Nikdy nevíš, koho potkáš..“. Moudrý muž. V Mirošově, kde výpravcuju, jsem občas potkával chlapíka, kterému jsem naposledy ujel s vlakem. Já jsem v čas odjezdu vycházel ze dveří dopravní kanceláře, on zrovna vcházel dveřmi do čekárny pro lístek, takže jsme se minuli. Já jsem vlak odmávnul, on vyšel ze dveří a seznal, že mu to ujelo… Pak jsem ho potkal znovu v šatně posilovny a Míra mi prozradil, že se jedná o paralympijského účastníka her v Pekingu v disciplíně vzpírání, který má osobní rekord v bench pressu 172 kg. Pořádná bedna. V bundě se to nezdá. Víckrát mu s vlakem neujedu..
- Vloženo 6. března 2009
S Limetou se to komplikuje. Dnes jsem vstal a jako obvykle došel do obýváku k oknu, abych se podíval, jak tam dole na ulici Limeta po ránu spokojeně mhouří reflektory, jenže pohoda je rázem ta tam, co nevidím, poklice jsou fuč. Na místě mých líbivých, stříbřitých, půl roku starých poklic, jen nevzhledná černota plechových kol. No tak to mě zase jednou řádně našňuplo. A aby nebylo všemu konec, než jsem se rozjel, abych rozvezl děti do školy a školky, povídá Patrik: „A co ty stěrače?!“, no a já koukám jako blázen – stěrače jsou fuč.. Díky ó milí lidé, když něco nemám, tak si to prostě vezmu, že jo..?
Teď večer už má Limeta nové stěrače a nové poklice a takové, které se kradou ještě víc. Do poklic jsem vypálil páječkou svůj monogram a připevnil je páskami ke kolům. Nevypadá to úplně nejlíp, jenže jsme v Čechách. A tak jsem zvědavý, co bude. Jestli budeme muset kvůli některým šmejdům jezdit s ošuntělým zevnějškem, anebo zda snad vše na autě vydrží, až si to ostatní postupně od nás nakradou.
- Vloženo 13. března 2009
Na karate Páťa v úterý slavil úspěch. Mistr žáky po čase opět přezkušoval a Patrik zvládl katy bez chyby, takže nyní může nosit zelený pás. Posloupnost pásů je:
- bílý
- žlutý
- zelený
- hnědý
- černý.
S barvami pásů je to mnohem komplikovanější, protože různé školy mají svá vlastní značení a dle směru se vyskytují i pásy modré (fialové), oranžové (červené), případně světle a tmavě hnědé a možná i další.. Platí, avšak ani nyní ne zcela vždy, že nejnižší úroveň bývá značena bílým pásem a udávána v kyu (sestupně 10.kyu až 1.kyu), mistrovké úrovně bývají značeny černým pásem a nazývají se dan (1.dan, 2.dan..), přičemž teoreticky je možné být nositelem až 10.danu. Držitelů 5.danu a výše je jen několik jedinců na světě. Pro zajímavost – černý pás v karate obdržel i proffesor honoris causa Václav Klaus, tedy i tentokrát tak nějak čestně.. V žákovských kategoriích nebývá zvykem udělovat mistrovké stupně, obecně lze dosáhnout hnědého pásu. V počátcích jsme řešili problém, jak karatistický pás uvázat, nakonec jsem sehnal <a href"images/karate-pas.jpg">návod z internetu a všechno bylo rázem jasnější.
Páťa měl samozřejmě z postupu velkou radost, i když možná úplně stejnou, ne-li větší, jsem z toho měl já.
- Vloženo 13. května 2009
První soutěž v karate máme za sebou. Konala se v sobotu 2. května v Hrádku u Rokycan, kam se sjela řada klubů z podstatné čáti západních Čech. Páťa s ostatními ze svého klubu soutěžil pouze v katě, kumite mistr zavrhl s velmi rozumnou poznámkou, že neví, kdo všechno nastoupí a nehodlá svěřence nechat zranit, aby pak snad na karate zanevřeli.
Trošku problematické bylo, že jsme moc netušili, jak se na takové soutěži chovat. Něco jsme odkoukali, ale stejně jsem nepředpokládal, že mistr s nováčky rituál nástupu a odchodu neprobere. Zřejmě vyznává zásadu „hodit do vody a nechat plavat“. Patrik hozený do vody by se však zajímal o všechno možné jen ne o plavání, takže toho moc neodkoukal a rituál poněkud odfláknul, z čehož si vysloužil shovívavý úsměv rozhodčích.
Musíme uznat, že soupeři byli lepší. Asi to berou hodně vážně, protože z některých capartů šel docela strach, jak se tak zarputile mrskali a řvali u toho jak divocí tuři. Velice se mi líbila jedna holčička ne o moc starší než Lucinka, která první katu předvedla moc hezky i bez strašlivého řvaní. Všichni tři rozhodčí zdvihli praporek barvy jejího soutěžního pásu a tak postoupila do dalšího boje. Tady už se jí bohužel nevedlo, vprostřed katy zaváhala, zapomněla co dál a bylo po nadějích. Bez slziček se to neobešlo, ale jednou z ní bude velká bojovnice!
Páťu víc než vlastní duely karatistů zaujala nářaďovna s vchodem do tělocvičny. Překousl jsem představu, že něco odkouká od vyspělejších kolegů a pustil ho do nářaďovny za dalšími. Z kozy, švédské bedny, odrazového můstku a haldy žíněnek si udělali překážkovou dráhu a v rychlém sledu po ní rajtovali dokola, že jsem musel kroutit hlavou, že se jim chce.. Očividně se chtělo.
Průběh soutěže vypadá asi takhle:
hlavní rozhodčí přečte jména dvou nastupujících karatistů a dvou,
kteří se připraví,
nastupující karatisté si přejdou každý do svého rohu podél téže strany
zápasiště – naproti hlavnímu rozhodčímu, jeden si zaváže červený
pás, druhý modrý, postaví se čelem proti sobě a ukloní se sobě
navzájem, ten s červeným pásem dojde doprostřed zadní linie zápasiště,
mezi svůj a soupeřův roh, otočí se čelem k hlavnímu rozhodčímu,
ukloní se, vstoupí doprostřed zápasiště, znovu se ukloní, zařve název
katy, hlavní rozhodčí ho zopakuje a dá pokyn k zahájení, karatista
předvede katu jak nejlépe umí, zastaví se vprostřed zápasiště, čelem
k hlavnímu rozhodčímu se ukloní, dostane pokyn, aby se vzdálil, pozadu
vycouvá na zadní linii zápasiště, zase se ukloní a odejde do svého rohu,
vše se opakuje se soutěžícím s modrým soutěžním pásem, dva rozhodčí
po stranách zadní linie zápasiště a hlavní rozhodčí v čele
zápasiště najednou zvednou praporky barvy soutěžního pásu toho karatisty,
jehož kata na ně učinila lepší dojem. Ten pak postupuje dál, druhý
soutěžící je vyřazen, po verdiktu rozhodčích se karatisté otočí
každý ve svém rohu čelem k sobě, ukloní se soupeři a jdou si podat ruku.
Pak se vypaří. Zbylí karatisté a diváci po stranách přihlížejí a
pletou se navzájem.
Došel jsem k názoru, že pro obřad je asi nejdůležitější uklánět se jak to jen jde.. Pro tentokrát jsme se čestně zúčastnili, příště už budeme daleko lépe vědět, jak na to. Pár fotek jsem vycvaknul na památku.
Lucinka měla narozeniny a přála si k nim nové kolo, teď s 16" rámem. Hned ho vyzkoušela a jde jí to moc pěkně. Nejmenší kolo tedy půjde podobně jako spousta dalšího, z čeho obě naše děti vyrostly, někam do frcu, aby posloužilo ještě nějakému dalšímu dětíčku.
Lenka má taky s kolem něco společného – čeká ji třídenní kolovýlet s šesťákama a kolegou tělocvikářem, jsem zvědavý, kam až dojede a kolik šešťáků se vrátí živých a zdravých. Já budu zatím doma hospodařit s Páťou a Luckou.
- vloženo 16. ledna 2010
Poté, co jsem se o dlouhé prodlevě vyřádil na nové konstrukci webu zpětně doplňuji události druhé půli roku 2009. Fotky časem taky přibudou, ale nejprve tu záplavu budu muset zpracovat.
Koncem července jsme podruhé zavítali na Krétu. Dobrodržná byla noční cesta Limetou na Ruzyni, protože v Berouně byl uzavřen jediný most přes Berounku, přes který jsme se museli dostat. Několikrát jsme to zkoušeli všelikýma uličkama, protože objížďka byla velmi mizerně značená, ale vždy jsme se dostali zpět před uzavírku. Nakonec jsem vrazil do autonavigace výluku části trasy a navigace nás protáhla prapodivnými hrbolatými okreskami až k zaplacenému parkingu nedaleko letiště a odtud transferem v ceně parkování na terminál. I když to od Berouna vypadalo všelijak, dostali jsme se k odbavení tak akorát a Boeing odstartoval i s námi na palubě.
Tentokrát jsme už na Krétě věděli co a jak, nic nám nebránilo pustit se do dalších aktivit. Půjčili jsme si na čtyři dny auto, abychom si prohlédli Krétu trošku podrobněji. Původně jsem chtěl něco v kategorii Toyoty Yaris a Citroenu C3, což je v tamních půjčovnách značeno jako vůz kategorie B. V tom jsem měl docela jasno. Horší už to bylo s výběrem půjčovny, protože v samotné Stalidě je jich bezpočet… V rozličných radách turistům se uvádí, že byste si měli vybrat tu, která nabízí nejlepší pojištění a nenaletět obligátnímu „full insurance“, které prý často zdaleka není „full“. Nakonec jsme zapadli to půjčovny „Auto Hire“ napůl cesty mezi Stalidou a Málií, protože už jsem měl plné zuby všudypřítomných vývěsek „full insurance“ na všech půjčovnách. Bleskově se nás chopila jakási asertivní obchodnice se širokým profesionálním úsměvem a bez auta jsme neodešli. Nakonec bylo z kategorie C, čili malý vůz Hyunday Atos, který jsme si ve své mánii všechno pojmenovat okamžitě překřtili na „Krabičku“ a byli jsme motorizovaní. Nakonec jsme s Krabičkou byli naprosto spokojeni, zejména klimatizace se ukázala být fantastickou. Půjčovné na čtyři dny včetně „full insurance“ těžko určitelného rozsahu vyšlo na 120 €, což bylo asi dvakrát méně než přes delegáta.
Navštívili jsme postupně:
- Pláž Vai: Proslulá pláž na východním výběžku Kréty, hustě porostlá mohutnými datlovými palmami. Všude na internetu se uvádí, že se jedná o palmy kokosové, ale není to pravda. Na mapě se cesta nezdála příliš dlouhá, problémem však je, že rozlišení automapy nepostihuje četné zákruty, v nichž se cesta podél členitého pobřeží vine. Jen objet záliv u Agios Nikolaos vydá na hodinu. Udělali jsme si přestávku nad zálivem a v poledne jsme dorazili do cíle. Při zpáteční cestě po třech hodinkách koupání jsme se zastavili na pořádný nákup v Lidlu v Sítii. Tento řetězec je v Řecku na rozdíl od našich končin velmi populární.
- Mořská akvária: navštívili jsme dvě. První se
nachází na konci Chersonissu směrem na Heraklion, upravený přízemní byt
nabízí pohled na množství mořských tvorů, včetně chobotnic, mladých
rejnoků trnuch a třeba želvy karety. V zahradním výběhu je možno
spatřit a při „venčení“ si i sáhnout na leguány, suchozemské želvy
i hady. Pochopili jsme, že expozice slouží zároveň jako záchranná
stanice živočichů, která si tímto zřejmě přivydělává na provoz. Má
příjemný personál a platnost zakoupené vstupenky je celoroční, takže si
na návštěvu můžete bez dalšího placení vstupného zaletět třeba
pětkrát ;)
Ohromující podívanou pak nabízí komplex „Creta Aquarium“ při pobřeží na půl cesty mezi Chersonissem a Heraklionem s obřími nádržemi s mořskou vodou a bezpočtem malých akvárií s menšími tvory ve spojovacích chodbách. V těch největších nádržích oddělených od návštěvníků tlustým sklem proplouvají okolo skalisek i atraktivní žraloci, k vidění jsou murény, humři, langusty, krabi, dokonce i medúzy. Pohled na nasvícenou meganádrž, v níž se zcela volně prohání hejna pořádných ryb, je fascinující.
- Lassíthi Plateau: náhorní planina Lassíthi se nachází nad Stalidou v sevření prstence mohutného pohoří Diktí. Vnitřek prstence patnáct set metrů vysokých hor je v nadmořské výšce 850 m vyplněn zcela rovnou úrodnou plochou o rozloze cca 60 km². Plošinu tvoří kulturní krajina s nepřeberným množstvím pestrých políček a nachází se zde množství vesnic. Branou do Lassíthi je ze směru od Stalidy zajímavé městečko Mochos, kde mimo křivolakých uliček musíte projet i náměstíčko, které jinak působí, jako by zde auta neměla co dělat. Ve vesnicích se stále žije v tradičním stylu, starší generace chodí v krojích a zabývá se ruční výrobou. Cizinců zde asi místní až tolik nevídají, protože jim stojí za to zdravit vás, i když sedíte v autě. Poblíž Omalos je zhruba o dvě stě metrů výš na úbočí horského hřebenu jeskyně Dikteon andron, kde podle mýtů přebýval sám Zeus. V jeskyni jsme se byli podívat, ale Zeus nebyl doma. Sintrová výzdoba je působivá, vůbec celá Kréta je hojně tvořena vápencem s typickou příměsí železa, takže jeskyní je zde mnoho. Na povrchu zvětrávající a deštěm rozpouštěný vápenec pak tvoří velmi nerovný a ostře pichlavý povrch úbočí, tvořící bizarní útvary, na kterých by bylo velmi nemilé natlouct si. Mezi pichlavě ostrými vápencovými útvary roste suchá pichlavě ostrá vegetace s neuvěřitelně štětinatými semeny, které číhají na turistovy nohy, aby se do nich s gustem zabodly. Mohu to posoudit, protože jsem po úbočí poblíž Diovy jeskyně běhal s GéPéeSkou v ruce, abych ulovil kešku, která tam někde měla být. Naběhal jsem se dost, protože přístroj měl rozptyl při určování polohy až osmdesát metrů, nakonec jsem však zabodoval a kešku mám v seznamu.
Víc jsme toho objet nestačili, ačkoliv jsem byl velmi zvědavý na úžasné mělké a sluncem prohřáté písečné pláže na západní straně Kréty, které by rozhodně stálo za to navštívit. Zejména pak pláže Balos, Elafonissi a Falassarna mě velice lákaly, tím spíš, že mnohé z nich jsou i s majákem. Nachází se však na opačném konci Kréty, který je od Stalidy vzduchem asi třikrát tak dál než pláž Vai. Kolik by to bylo cik cak cestou necestou si ani netroufám odhadovat.
O řízení na Krétě různě kolují zajímavé skazky, které nejlépe ilustruje vyjádření, že Kréta je prostě místo mezi Evropou, Asií a Afrikou… Já bych to nepojímal až tak divoce, je ovšem pravdou, že některá specifika existují. Tak například, předjíždí se kde se dá. Obzvláště s chutí Kréťané předjíždějí ve šrafovaných plochách na křižovatkách, které pokládají za báječný prostor k tomuto manévru. Kdesi jsem četl, že Kréťané dodržují maximální povolenou rychlost. Toho jsem si teda nevšiml. Jakožto cizinci jsme dbali záměru nedostat se do křížku se zákonem a proto jsem jezdil předpisově, což mělo za následek, že jsem nemohl spustit oka ze zpětných zrcátek. Zelená na křižovatkách skáče hned po červené, když se o chlup opozdíte, rozezní se klakson za vámi, ale na troubení si rychle zvyknete a po návratu do Čech mě Lenka kárala, že už nejsem na Krétě. Taky se povinně nemusí svítit, takže doma jsem pak na světla pád dní zapomínal. Fenomenální je dopravní značení. Občas není zřejmé, k čemu se vztahuje a někdy si přímo protiřečí. Na dopravní značky mají taky na Krétě asi pořádnou pifku, protože se nenajde jediná značka, která by nebyla polepená nálepkami nebo počmáraná, v horách si usedlíci na značkách zkouší střelecké umění, takže vyhlížejí jak ve válečné zóně. Občas jsou značky zřízené tak, že jejich význam odhadnete jen podle tvaru a kontextu. Zásadně se neznačí hlavní silnice, i když vedlejší ano. Často si tedy nejste jisti, kdo má vlastně přednost, což ovšem jinak vede k opatrnější jízdě. Běžně je na silnicích rychlost omezena třeba na padesát, aby kousek dál byla sedmdesátka a jakmile zařadíte a rozjedete to k sedmdesátce, je tam zničehonic zase padesát, takže po několika periodách začnete značky taky nenávidět a máte chuť je pořádně polepit. V horách je zvykem před serpentýnou troubit, jakože někdo jede, aby si ten protijedoucí dal pozor. Sympatické je, že se na ostrově nekrade a vlastně není ani třeba zamykat, protože s autem není kam zmizet.
Oba nás s Lenkou překvapil majitel apartmánů, jinak dříve sympatický Kostas, kterému by nebylo proti mysli hupsnout na Lenku, takže se pak Lenka k mojí nespokojenosti odmítala hnout někam sama, třeba v poledne pro gyros, protože někde za rohem číhal Kostas s hadicí. Tou zaléval trávník a kytky, ale měl i postranní úmysly, sviňák. Přede mnou se tvářil jako jezulátko, za zády prý ale dělal ksichty, takže mě docela naštval. Uvědomili jsme si, že patriarchální Řekové vůbec nejsou zvyklí, aby žena někam chodila sama bez doprovodu manžela a každý takový počin chápou jako partnerský problém a impuls k páření. Takže zadaným mužům doporučuji, aby nepřeceňovali kulturně podmíněnou emancipaci a chtě nechtě si hlídali svoje ;)
Počasí vyšlo nádherně, moře bylo báječné, spolu s výlety po Krétě jsme se nenudili. Děti byly taky spokojené, i když z nějakého důvodu jsem si já sám ten první pobyt užil víc. Páťa chytil cikádu, takže jsme si poprvé pořádně zblízka mohli prohlédnout jednoho z tvorů, kteří v okolí s takovým nasazením vržou. Doma v Čechách pak taky chytil neštovice a od něj i Lucka, ale cikáda byla lepší. Příště, aniž bychom však věděli kdy, protože financí není nadbytek, bych se s chutí podíval zase někam jinam, nejraději opět na některý z řeckých ostrovů. Taky mě láká Sicílie a až děti odrostou, pokusím se manželku přemluvit k putování po Nilu s návštěvou egyptských památek. A kdybych dnes večer vyhrál pár set tisíc ve sportce, jedna cesta by vedla do Peru a druhá do Japonska – 左様なら.
"Toho roku jsme si nevídaně dovolovali s dovolenou. V zimě Jeseníky, v létě Kréta a ještě k ní Tatry. Pobyt v Tatrách jsme totiž od konce předcházejícího roku plánovali s kolegy z práce. Došlo k tomu nenápadně. Na jednom z přátelských setkání, tuším v kempu v Ejpovicích, jak už to tak bývá a semele se obvykle všechno možné, jsme se s Lenkou zmínili, jaký velkolepý dojem na nás udělaly Tatry o předchozí dovolené a napůl z legrace jsem řekl, že příště bychom místo do kempu mohli třeba zrovna do Tater a jedna z akčních kolegyň se pro Tatry hned na místě nadchla. Podařilo se báječně. O pobytu jsem psal na našich (mimo)pracovních webových stránkách, kam nyní dávám odkaz.
V souhrnu bych ještě dodal, že Páťovi se ve škole docela daří, i když se nám s Lenkou zdá, že je učitelé až moc šetří, takže by mohly být problémy s přechodem na vyšší stupeň, který bude Patrik muset navštěvovat někde, kde druhý stupeň mají. Zájem o zbraně a akční smaženice už ho přešel, což tak trochu potvrzuje moji hypotézu, že nejhorší je zastydlý jedinec v duchu přísloví „od zakázaného chleba největší krajíc“, protože třeba i mě, třebaže mi máma zřídkakdy něco zakazovala, naivní romantické představy o dobrodružství přešly až na vojně, když jsem se třikrát denně musel drbat od bahna, a kdy vzít do ruky samopal, v žargonu zvaný „kosa“, převážně znamenalo 24 hodin hnusného třífázového režimu, kdy se po dvou hodinách střídala stráž, pohotovost a spánek, včetně obav, že někde vytratím jeden z přísně střežených šedesáti ostrých nábojů, v žargonu zvaných „včely“, což by po odzbrojení znamenalo tahanice, koho jsem jím v lese zastřelil.
Lucince se ve školce už opravdu vcelku zamlouvá. Od Baziliškova pavlovovského učení předškolních dětí na základě podmíněných reflexů to dospělo k jakési přirozenosti, Lucka už dokonce dala i přednost školce před vcelku nudným dopoledním pobytem doma, kdy se vaří a uklízí, takže žádnou velkou srandu nelze očekávat.
Lenka se ve škole ohromně zabydlela. Má tu výhodu, že je velmi adaptabilní a tak jí nečiní potíže se přizpůsobit takřka kdekoliv. Sranda je, že člověk poměrně snadno přivykne střídání přítomnosti a vlastnímu režimu, takže když si tak přes týden ve volnu a před/po noční samostatně hospodařím, mívám sem tam problémy, když se mi do toho Lenka o víkendu vloží…
Vánoce podle mého přicházejí čím dál nenápadněji. Mívám potíže zaznamenat, že už je opravdu advent, a že už jsou Vánoce skutečně tady. Dílem je to způsobeno zaměstnáním, protože mě nečeká žádné mimořádné volno, prázdniny, ani dovolená. Své také sehrává okolnost, že okolo našince v poblázněných superobchodech už od listopadu, a mnohde i od října, visí vánoční výzdoba a zní koledy, což Vánoce rozmazává do nejasných kontur.
Přivlekl jsem na Limetce od Kauflandu jedli, Lenka přivlekla z krámu dva kapry a nastala ta fáze, kterou čím dál víc nemám rád – totiž zchvátit se ve dvou dnech do nebytí, aby bylo hotovo všechno, co si lidstvo usmyslelo, že ve vztahu k Vánocům hotovo být má. Na Štědrý večer jsem byl v práci.
Určitě musím zmínit, že jsme si konečně pořídili domácího mazlíčka. V bytě s alergikem je výběr vhodného zvířete velkým oříškem, nehledě na to, že lékař by prohlásil, že zvíře vhodné pro alergika jednoduše neexistuje. Oproti běžnému mínění totiž alergikům nevadí „srst“ zvířat, ale cizí bílkovina, na kterou imunitní systém alergika reaguje. Srst samotná je imunitě úplně buřt, co jí činí nevhodnou je fakt, že v srsti se snadno hromadí právě alergeny – šupinky kůže, uschlé sliny zvířete, roztoči.. Proto pomáhá, když už má lehčí alergik v těžkém prohřešku vůči své diagnóze doma srstnaté zvíře, pokud ho často koupe a alergeny nashromážděné v srsti zvířete dočasně odstraní.
„Rybičky“ – míním tím Čumáky, už máme. Jsou fajn, ale člověk se s nimi nepomazlí. Podobné je to s Oblovkama. Oblovka žravá je africký plž, jednoduše šnek, kterého můžete chovat třeba v nevelkém uzavřeném plastovém terárku, jaká se běžně prodávají. Dáte jim tam rašelinu a ony do ní zalezou, aby se občas vyhrabaly a žravě sežraly co jim tam strčíte. Musí se občas porosit, protože když je sucho, zavíčkují se a nevylezou. Máme dvě velké oblovky, které spolu neustále ...... , takže míváme i mnoho malých oblovek a nevíme co s nimi.
Papoušci a vůbec ptáci jsou pro alergiky ještě větší pohromou než savci, hady jsme jako tvory nepříliš sympatické ze seznamu mazlíčků vyškrtli, želva je fajn, ale krunýř je krunýř a mazlete se s krunýřem… Děti potřebují něco kontaktního.
Nakonec jsem vymyslel leguána. Není to nijak divný ani exotický nápad, leguány chová kdekdo. To hlavní je, že leguána lze ochočit. Máte-li ho od malinka, lze ho tzv. socializovat, takže vám žere z ruky, nechá se pohladit, může běhat volně po bytě a dokonce i venku (ze stromu ho však dolů nedostanete), je vnímavý a přirozeně činorodý. Samozřejmě má chov i svá specifika, zejména co se týká vyhřívání terária, zdroje UV záření a později nároků na prostor, rozhodně je potřeba dopředu něco nastudovat. V den před Štědrým večerem jsem tedy pořídil mládě leguána zeleného a jsme jím všichni nadšeni, protože je to, Lenčinými slovy, sympatické zvířátko.
Leguánovi říkáme „Drak“ a Lucka, která leguány srandovně nazývá „leguláni“, tvrdí, že celým jménem se jmenuje „Drak Zelený“. Kontaktní zatím až tolik není, protože si musí zvyknout, což u ještěra přece jen obnáší nějakou tu chvíli, když má ale chuť, neutíká a nechá na sebe sáhnout, třebaže se od prstu obezřetně odtahuje, takže kolikrát málem spadne z větve. Snad přivykne rychle.
O Drakovi určitě něco plácnu do Blogu, téma vydá na mnoho.
Jako obvykle přejeme všem štěstí v novém roce.
