Archiv
Rok 2006
- Vloženo 08. února 2006
Patrik se zřejmě dostal do období „druhého vzdoru“, kteréžto by pro nás navzdory momentálnímu stavu mělo být povzbuzením, protože to značí, že nás dle teorií až do puberty žádné další úchvatně vzdorovité vývojové období nečeká. Je ovšem těžké si to v exponovaných momentech uvědomit. Místo toho občas jednoduše vypoulíme oči a nenacházíme slova, což by zřejmě mělo být značně předčasnou přípravou na zmíněný pubertální věk…uf..
Páťa chtě nechtě občas upadá do zlostné nálady, logicky hlavně v okamžicích, kdy máme na jeho aktivity jiný názor nežli on sám. Pak začne nazývat svět „strašným“ a podpírá svou tezi ostenativním dupáním nohou, přičemž se mu díky tomu mnohdy obě zapletou dohromady a on se pak zničehonic zřítí například do Lucinčina kočárku pro panenky, načež nakrknutě Lucinčin kočárek nařkne ze spiknutí.. Je ochoten uznat, že kočárek sebou zdaleka nemele tak vydatně jako on sám, nicméně se zdá, že je nesmazatelně extrapunitivně disponován a tudíž za to zkrátka může kočárek a basta.
Abych mu nekřivdil, jistě jste si všimli, že mám sklon k přehánění, stejnou měrou je nesmírně pozorný jak občas k nám, tak ke své sestřičce. Mívá prima nápady a občas fantastické hlášky (mívá i hloupé nápady a ještě „fantastičtější“ hlášky). Jednoduše má dvě tváře, protože mít jen jedinou by samozřejmě bylo nevídanou nudou.
Když měl takhle jednou večer před spaním chmurnou náladu (patrně byl zahnán od počítače do postele), pronesl: „To je strašné, venku je pořád ten sníh…“, načež se ho Lenka pokusila příjemněji naladit slovy, že brzy bude jaro. Patrik na to s despektem řekl: „Jaro.. Roztaje to a všude bude binec..“. Na to ho Lenka chlácholila: „No, Páťulko, pak už přece přijde léto, to bude prima..“, leč Patrik ve svém momentálním záchvatu negativity odsekl: „Fmm, oteplí se, zas vylezou ty klíšťata..!“. Prostě úžasná pohoda. Naštěstí podobnými úlety netrpí často ;o)
Lucka je oproti tomu v miloučkém období, pokud se tedy zrovna nerozhodne něčeho se vydřidušsky domoct uširvoucím „ííííííkáním“. Pět jí bude až za tři roky… Nyní je její největší zábavou oblékání a vzápětí opět vyslékání různých oděvních součástí, kdy je nezbytným intermezzem pochválení dozorujícím dospělým a poté spokojené Lucinčino nakouknutí do zrcadla. Nadšeně si na hlavu nasazuje kloboučky a čelenky a nechává si na těch svých pár chlupů na hlavě dávat gumičky. Stejně nadšeně si třeba na natažené punčocháče natahuje Patrikovy slipy..
Lenka se rozhodla objednat si k narozeninám nové plavky, a pozor – zhubnout do nich. Všichni jí totiž tvrdili, že objednaná velikost nebude zrovna tou pravou. Očividně zažila veliké zadostiučinění, když se do nich vpravila. Byl jsem svědkem podivuhodného úkazu, kdy odmítla zákusek, či cokoliv chutného (rozuměj takřka vše), ačkoliv jsem se domníval, že je možnost výskytu takové věci a priori vyloučena.. Budu muset přehodnotit některá svá východiska…
Já si v poklidu chodím do práce a platím složenky. Učím se nemít rád poštovní schránku. Už dlouho v ní nebylo nic, co by mě vyloženě potěšilo. Dostávám podezření, že k radostem tato věc zdaleka vytvořena nebyla. Nevadí, překousnu to. Zaměstnavatel mě dostrkal k ještě jedné zkoušce, aby mě následně na drtivou většinu směn šoupnul do jiné stanice, pro kterou byla ona zkouška podmínkou. To už tak bývá. Takže sotva jsem si zvykl, že bych se mohl na pracoviště přemisťovat doslova po požární tyči, pokud by byla k dispozici (není, proto je přece jen třeba vzít to dolů po schodech), zase jednou abych dojížděl. Asi jsem měl místo snahy o rozumné odpovědi blábolit nesmysly..
S obavami sleduji vrcholík své lebeční schrány, ze které se kamsi ztrácí ochlupení. Pravděpodobně budu zanedlouho nucen přijmout za svůj mechanismus „sladkého citrónu“, který praví, že touto skutečností bývá vinen mužský hormon testosteron, který se jinak mužům docela hodí. Mno, mohl by se přestat věnovat vlasům a místo toho se soustředit na jiné věci, mizera.
- Vloženo 26. února 2006
Včera jsme navštívili místní maškarní, který navazoval na oslavu masopustu. Čekali jsme s Lenkou, že Lucce se takové množství lidí vůbec nebude zamlouvat, navíc mnoha lidí v maskách, za dost hlučné hudební produkce typu „Jede, jede mašinka“. Lucka se však v převleku za motýlka záhy osmělila a v aktivitě nás překonala všechny. To jsem zvědavý, čeho se časem dočkáme.. Patrik se v úboru vojáka rozdováděl až o něco později.
Na stránku „Videa“ jsem umístil krátký zmanipulovaný klip, kde jsou však obě děti krátce po příchodu na akci stále ještě trošku zaražené.
Patrik už dokáže perfektně vyslovit i to „ř“, teď ho jen musíme v mluvení neustále zpomalovat, aby nemluvil příliš rychle a výslovnost kvůli tomu přespříliš nezjednodušoval.
Taky začal líp jíst, ovšem dalo nám to neuvěřitelnou práci. Lenčino vyvařování a podbízení se v jídle mělo pramalý účinek a Páťova motivace k jídlu sestávala z čirého formálního pozření právě tolika soust, kolik jich bylo třeba ke změknutí rodičovské vůle a následnému povolení konzumace bonbónů. Osobně bych to byl vydržel a bonbóny i čokoládky vymazal z možností, ale Lenka a babička už tolik odhodlány nebyly. Když za půl roku nepřibral ani dvacet deka, přičemž se ve stáří pěti let už asi rok držel na šestnácti kilogramech, vypadl ze mne u jednoho typicky zoufalého oběda navzdory předsevzetí nikdy ho ničím nestražit drastický popis dětské ozdravovny, kde neúprosné ošetřovatelky od rána do večera ládují vyžlata nekonečnou zásobou párků, a to bez chleba. Patrik začal sám od sebe jíst a po každém jídle se vážit. Za měsíc to dotáhl na sedmnáct a půl kila. Prohlásil: „Víš, já bych nechtěl do té ozdravovny, tak raději jím..“. Třeba mu to vydrží do doby, kdy si jeho žaludeček zvykne přijmout velikost Lucčiny porce.
Lucka baští dost a ráda. Patrik je holt po tátovi, který svého času jídlo taktéž považoval takřka za ztrátu času a Lucka po mámě, která při chutné krmi zapomíná na celý svět… ;o)
- Vloženo 23. května 2006
Dalo by se říct, že už týden sedím ve skříni a šťourám se ve zdrojovém kódu tohoto webu.. Ne, že by si zdroják našich stránek vystačil místo se serverem s obyčejnou skříní. Ve skříni, pravda, že ne tak zcela obyčejné, se rozvaluje náš computer. A já už pěkných pár dní spolu s ním. Jednoho mizerného dne jsem totiž otevřel tyto stránky ve Firefoxu a šel jsem do kolen. Když mi také Opera potvrdila moje zděšení nad zhrouceným designem, pustil jsem se do přepisování kódu do takové formy, aby měl vzhled stránek hlavu a patu (chcete-li, hlavičku i patičku) nejen v Exploreru, ale rovněž tak v jeho alternativách a rovnou i při odlišném rozlišení. Prostě zhruba tak, jak by to mělo být. A jelikož se mi do cesty odkudsi připletl taky problém zvaný „validita“, nezůstal ve zdrojovém kódu kámen na kameni, ačkoliv se při naší obvyklé volbě prohlížeče a rozlišení vizuálně nezměnilo takřka nic.. Což značí, že Lenka měla pro můj skříňový život po třech dnech pramálo pochopení a já se do útrob skříně soukal čím dál tím víc provinile. Naštěstí z ní dost dobře není vidět ven..
S výsledkem přepisu (za četného sakrování) jsem už vcelku spokojen, ale stále to ještě není…, ehm… Mno…, pořád to ještě není úplně tutti.. Jen se budu muset zase na chvíli skříni trochu vyhýbat, protože jinak by se mohlo časem přihodit, že bych najednou neměl o kom psát ;o)
- Vloženo 16. června 2006
Málem bych zapomněl na jednu prima novinku. Koncem dubna se Páťa naučil jezdit na kole! Loni ještě celé léto jezdil s pomocnými kolečky, avšak taky už si vyzkoušel udržovat rovnováhu na koloběžce. Kolečka jsem z kola tedy sundal. Tehdy to ještě nevedlo k žádnému skvělému výsledku. Letos jsme se znovu obrnili trpělivostí a pokusili se Patrika přesvědčit, že jistě zvládne to, co před ním spousta dětí. A ejhle! Podařilo se. Na stránce „Videa“ je toho důkaz ve formě pohyblivých obrázků.
- Vloženo 25. července 2006
Je docela zajímavé, že zatímco běžný dětský mluvený projev oplývá zdrobnělinami, naše dcerka je ignoruje. Jako všichni rodiče i my jsme do jisté míry postiženi ?syndromem zdrobnělin?, to značí, že občas použijeme zdrobnělinu i v běžném kontaktu s dospělými, což zejména pro bezdětné vyznívá směšně. Snažíme se eufemismy nenadužívat, abychom nedopadli jako jedna má bývalá kolegyně, která na dotaz, chce-li něco přinést z krámu, odvětila: ?Ano, kávičku a masíčko pro kočičky.? Je to dost nakažlivá věc. Když s ní sloužila směnu jiná má kolegyně, poměrně rázná žena s přirozenou autoritou, na konci dne spolu vázaly špagátem krabici s uzávěrkou a tato jinak praktická a střízlivá osoba po celodenním přívalu zdrobnělin hromovým hlasem pronesla: „Pozor na palečky!“, a bylo hotovo..
Tedy Lucka zdrobněliny ignoruje. Když jsem ji nabádal, aby si obula „bačkůrky“, pobaveně se ušklíbla: „Bačkůrky?“ a vzápětí poté mě už se zcela vážnou tváří opravila: „Bačkůry!“ Obdobně, když se Lenka zeptala, jestli bude jíst oplatku nebo tyčinku, Lucka odpověděla: „Chci tyčinu.“ Ve slovníku má i „palačinu“, „mandelinu“ a „tříkolu“.
Zdá se, že je sociálně nadaná. Moc dobře rozumí situaci. Kolikrát si pro mne večer už z postele se slovy: „Chci tátu“ (to tátu pochopitelně nesmírně těší :o) dojde a takticky se mě snaží vytáhnout ze skříně. Žádné kňourání ani vztek. Obratně mě místo toho přemlouvá: „Tátó, pojď tam. Pojď spinkat.“, takže se zlobím jenom na oko, nechám ve skříni počítač počítačem a jdu dcerušku uspávat. Uspávání je kolikrát poměrně náročná činnost, Lucka vyžaduje podle chuti „masírování zádíček“, tedy lehké hlazení, nebo „houpy-houpy“, což značí držet v náručí, chodit po pokoji, pohupovat se a zpívat takovou odrhovačku o Lucince, kterou jsme si vymysleli. Specifickou záležitostí pak je tzv. „hýbe-hýbe“. Záleží na tom, dělá-li se „hýbe-hýbe“ s ručičkou nebo s nožičkou. V obou případech se leží v posteli, vezme se do ruky buď Lucinčina ručička nebo nožička – podle Lucčina výběru, a pak se druhou rukou ukazuje a pojmenovává kyčel, koleno, kotník…, anebo rameno, loket, zápěstí…, jemně se předvádí, k čemu co slouží, neopomene se ani lýtko, nárt, pata, prstíky, zápěstí, dlaň atd.., a Lucinka při tom zaujatě a uvolněně usíná. Ne, není rozmazlená. Oproti malinkému Páťovi na ni máme méně času.
Zbožňuje vodu. Na koupališti se zcela zaujatá obklopujícím vodním živlem pohoďácky pohupuje v nafukovacím kruhu, kope nožičkama a je velmi nevrlá, když se jí někdo z nás pokusí někam popostrčit nebo snad dokonce přimět k vylezení z vody!
Páťa ve vodě řádí jako divý. Při plavání sice ještě používá rukávky, ale co je důležité, vody se nebojí a vzdor dřívějšímu respektu k ní má kladný vztah. Jsme rádi. Dnes už dokonce za doprovodu doplaval na ostrůvek v rokycanském koupališti (kterému jsem mimochodem udělal neoficiální stránky) a také se už bez rukávků úplně celý ponořil pod hladinu. To dřív nepřicházelo v úvahu ani ve vaně.
Jestliže Lucka kolikrát při večerním uspávání vyžaduje tátu, pokud není v práci, Patrik výrazně preferuje maminku. Poslechne si takové dvě pohádky a vzápětí usne. Naštěstí ho neruší ani ve vztahu k usínání problematičtější sestřička, které to nyní trvá o dost déle. Lucka je ?sova? po tátovi, zatímco Páťa v tomto vyhraněný není.
Všichni se těšíme na konec srpna, kdy letíme na dovolenou. Vzhledem k extrémním vedrům, které nyní v Čechách panují, ale které zřejmě budou panovat i po celý srpen, pozbývají jižní kraje něco ze své atraktivity, nicméně stěžejní je to moře… A pak jsem měl vždy kladný vztah ke starověkým civilizacím i mýtickým příběhům a tak se těším, že budu kráčet po stejné půdě, na které dle mýtů trávil dětství samotný Zeus, kam unesl s chlípnými úmysly Európu, kde uprchlý Daidalos postavil slavný Labyrinth pro děsivého Mínotaura a odkud pak opět se svým synem Ikarem prchal z moci krále Minoa. Knóssos si určitě ujít nenechám. Lenka se při mých choutkách na výpravy do vnitrozemí tváří nakysle, protože by se ráda celou dobu válela na pláži.
Jediné co mě netěší, je nutnost letět letadlem, protože se mi dělá zle i po půhodině v autobusu, ne tak ještě po třech hodinách v letadle, kde na moji kinetózu čeká ještě třetí fyzikální rovina… Přinejhorším vystoupím nad Alpama. Lenka se na let vyloženě těší, Lucka taktéž ihned vzrušeně vykřikovala: „Kdy poletíme? Kdy poletíme?“ a Patrik klasicky udiveně pronesl: „Jó? Letadlem?“ a dál to nekomentoval.
- Vloženo 05. října 2006
Z dovolené jsme se vrátili už téměř před měsícem. Velice se nám tam líbilo, doufám, že se na Krétu zase někdy podíváme.
Cesta letadlem nakonec nebyla nikterak hrozná, let tam i zpátky jsme měli klidný, nepoměrně víc to házelo v pantografu (v elektrické jednotce – vlaku) z Berouna do Prahy. To jsem nečekal a bylo to bez přehánění téměř na poblití, jako jízda po hřbetě lochnessky. Rázem kritikům železnice o něco víc rozumím. Samotný let trval dvě a třičtvrtě hodiny. Hned po vzletu se Lucinka podívala z okýnka a zřejmě se jí zmenšující se povrch příliš nezdál, protože se zatvářila starostlivě a pronesla: „Už dolů!“ a vzápětí: „Kde je ten motorák?!“, přičemž dodnes netušíme, jaký myslela. Já s Lenkou jsme však doufali, že zas tak rychle se dole neocitneme.. Děti si rychle zvykly, půl letu se zabavily zapínáním a rozepínáním bezpečnostních pásů, sem tam koukly z okýnka a ve zbylém čase se nudily.
Kréta je tak trochu vyprahlá, ale kouzelná země. Při každovečerním zavlažování tam roste všechno to, co tady opečováváme a vypipláváme v květináčích, a to do obřích rozměrů. Samotní Kréťané (tedy správně Řekové) jsou velmi příjemní lidé, vlastně až podle doslova nasraných ksichtů jsem poznal, že jsme definitivně zpátky v Čechách. Kréťané si s ničím hlavu nelámou, základní motto zní: „No stress..“ a jde o zásadu velmi moudrou a zdravou. Tento záviděníhodný přístup k životu obyvatel středomoří mi nedávno zcela potvrdil i náš traťmistr, který má všehovšudy dvě dcery – jednu na Kypru a druhou na Rhodosu. Měli jsme fajn pana domácího – majitele apartmánů pana Kostase Terzakise, kterého jsme vídali často, protože zde má letní byt, který se svou manželkou Liou přes sezónu obývá.
Moře bylo fantastické, jelikož jsme na Krétu přicestovali po vlně mohutných veder, mělo moře teplotu okolo devětadvaceti stupňů a vzduch stejně tolik. Vprostřed pobytu se v horách přehnala bouřka, na dva dny se zvedl vítr a s ním i vlny a přechodně se ochladilo, což jsme využili k návštěvě onoho Knósského paláce, který leží přibližně pět kilometrů jižně od Heraklionu. Chtěl jsem se drápat i do hor, protože Kréta má mohutná a vysoká pohoří, to mi ovšem neprošlo, rodina se odmítla hnout z pláže a samotnému se mi nechtělo. Jeden z našich sousedů, kolega strojvedoucí, takový pohoďák, byl však hned zkraje pobytu jiného názoru. Když zmínil, že by rád udělal týdenní túru, přepokládal jsem, že bude chodit týden tu na jednu, tu na druhou stranu a spát bude v apartmánu, ale on ne. Jednoduše se sbalil a na pět dnů sám odešel. Pak jsem se dozvěděl, že předtím už slezl kdeco včetně Kavkazu, takže to pro něho asi nic mimořádného nebylo. Během těch pěti dnů přešel Krétu napříč, zatímco jeho žena s námi seděla na terase a pět večerů, včetně toho bouřkového, utrápeně pronášela: „Co asi ten můj muž.. Kde on asi spí.. Jestlipak se má kde schovat…“ A jeho kamarád, který s nimi zase se svou ženou sdílel pokoj, náš druhý bezprostřední soused, jí vždycky uklidňoval: „Neboj se, vždyť to není prvně, on si tam do nějaké díry vleze.“ Ale měli se rádi a po návratu byl hrdinou, což mne přivedlo k zamyšlení..
Lucinka i Páťa se u moře bezvadně vydováděli, pláž byla tvořena jemňoučkým pískem, ze kterého šlo stavět hrady, tunely a mosty a vůbec všechno možné. Moře pak bylo průzračné, v tisících odlesků nás všechny, zejména Lucku v kruhu, houpalo na vlnách. Páťovi se nejvíc líbilo zprvu těsně za čárou přílivu, ke konci se pak odvažoval až tam, kde mu hladina sahala až po krk, přičemž se nechával nadnášet vlnama. Byl-li u moře, byl spokojený. Ovšem když jsme se teprve na pokoji k moři chystali, měl plno řečí, protože zpravidla seděl u notebooku a na pláž se mu nechtělo, prý: „Zase k moři?! Vždyť jsme tam byli včera!“ Mě moře jako živel nesmírně fascinuje a mám k němu velmi kladný vztah, ale po pár dnech strávených na pláži bych taky dokázal jeden půlden nebo dva vynechat, což by Páťa sedící u noťasu milerád uvítal. Leč tehdy jsme tvrdě narazili na Lenčin záměr jít se koupat stůj co stůj a to s náma. Po nepříjemné půlhodině jsme se sebrali a šli k moři.. A když už jsem tam byl, moře mne svým konejšivým a věčným šuměním znovu uchvátilo. Lucinka byla naopak připravená vyrazit kdykoliv. Taky si oblíbila procházky Stalidou po setmění. No, procházky… My jsme se procházeli, Lucinka se nesla a moc se jí to zamlouvalo. U moře pak pronášela katastrofické komentáře jako při západu slunce, kdy „sluníčko spadlo za kopec“, anebo když jsem se v moři potopil pod hladinu pro nějakou mušli, jásala: „Táta se utopil, táta se utopil!“
Přes poledne jsme se naučili držet siestu, což je taky takový velmi rozumný zvyk jižních národů. Pouze Patrik rezolutně odmítal polední spánek, takže aby do nás nedloubal a abychom se alespoň my, co jsme měli zájem, vyspali, hrával zatím na notebooku hry. A jak už jsem vypověděl, to se mu nesmírně líbilo a byl by snad schopen za naomezený přístup k notebooku moře úplně vyměnit.
Občas jsme si zašli do taverny na oběd, ale je třeba říct, že zatímco pro průměrného Němce jsou ceny v samotném letovisku víc než příznivé, pro průměrného Čecha už zdaleka tolik ne.. Museli jsme se leckdy uskromnit jak my dva dospělí, tak i děti, myšleno ve zbytných požitcích a zábavě. Vystačili jsme a nestrádali jsme a jelikož jsme na Krétu jeli zejména kvůli moři, splnila se nám dovolená tak, jak jsme si ji přáli. Krátce po návratu domů za námi přišla Lucka a loudivě řekla, že by chtěla „na ostrůvek“. Ke shlédnutí jsem připravil krátké video a ve fotografiích je k prohlédnutí několik snímků.
Určitě všem, kteří nad Krétou jako dovolenkovou destinací budou uvažovat doporučuji, aby neváhali dlouho. Kréta je báječná. Chceš-li se s ní, milý návštěvníku, seznámit o trochu více, nahlédni na stránky www.kreta-stalida.wz.cz, které jsem na základě naší dovolené vytvořil.
- Vloženo 09. prosince 2006
Mikuláš se za našimi dětmi přišel podívat i letos. Přišel sám, čerta sebou nebere, protože čerty nemáme rádi a bez čerta zase ztrácí význam anděl, jako jeho protiklad. Takže Mikuláš s pytlem dobrot a dost. On čert s andělem stejně nikdy nic dobrého nenosí. Protože dětičky zatím nečtou, mohu vám prásknout, že zamotaný v těch několika ubrusech a pytlích vaty jsem byl já. Zřejmě jsem to na sebe nabalil dobře, protože mne ani letos vzdor těsnému kontaktu děti nepoznaly. Je pravdou, že jsem se snažil. Páťa ve svící osvětlené předsíni roztržitě přešlapoval na místě, horlivě přikyvoval, že byl celý rok hodný a zdařile odříkal básničku. Lucka byla jako malý slimáček těsně přilípnutá k mamince, ale jinak s Mikulášem nebojácně komunikovala a na závěr mu dokonce i váhavě podala ručičku, kterou si oproti jejímu přesvědčení Mikuláš nakonec nenechal a tak si ji mohla zase honem přitáhnout zpátky k sobě. Ze všeho nejdřív každý z nich dostal bramboru, to aby bylo jasné, že Mikuláš ví, že oba přece jenom trošku zlobili. Patrik bramboru rozpačitě obracel v rukou, jako by čekal, že z ní najednou vykoukne čokoládový červ a když nevykouknul, pošilhával po Mikulášově pytli. Lucinka byla z brambory nadšená, protože to byla první věc, jakou kdy od Mikuláše dostala. Pak ale Mikuláš uznal, že byli víc hodní než že zlobili a tak přece jen vydal ten těžký pytel dobrot, rozloučil se a šel se složitě odmaskovat. Děti mezitím zmizely i s pytlem do obýváku a mamince zbylo trošku času, aby letošního Mikuláše vyfotila.
Pár dní od té doby uplynulo a děti už se těší na Ježíška ;o) Ten naštěstí není vidět…
