Dostala se mi do rukou vzduchovka Air Arms TX200 MK3 s (mírně pod)průměrnou optikou Walther 4–12×50 CI. Od dob, kdy jsem měl vzduchovku v rukou naposledy, což je nějakých dvacet let, se tedy nabízí srovnání.

Před lety byly v zemích českých k dispozici téměř výhradně vzduchovky z produkce České zbrojovky Uherský Brod. Tam se v současné době i nadále vyrábí Slávia 630 STANDARD, Slávia 631 LUX a nově Slávia 634 a větrovky CZ 200 ve čtyřech modifikacích. Všechny mají velmi dobrou pověst a jsou vesměs doporučovány i ve srovnání se zahraničními výrobky o něco vyšší ceny, ačkoliv oproti dřívějšku prý kvalita zpracování Slávií přece jen nepatrně klesla.

Na trhu přibyl bezpočet dalších značek, z nichž některé jsou vysoce kvalitní, jako britské Air Arms nebo německý Weihrauch, jiné jsou v některých ohledech kompromisní, což může být turecký Hatsan, anebo německá Norconia, až po značky, u kterých jsou zpracování a vlastnosti natolik problematické, že jsou často předmětem kritiky, jako třeba španělské Gamo a podle některých i taktéž španělská Cometa. Navíc low-endové značky mohou pocházet z čínské produkce, kdy zřejmě technologická kázeň poněkud schází…

Současné vzduchovky mohou být překvapivě přesné a výkonné zbraně. Jejich výkon může dosahovat až sta a více joulů a při takové energii mohou diabolky hravě létat nadzvukovou rychlostí. Protože by však olověné diabolky při hypersonických rychlostech ztrácely soudržnost a stabilitu, bývá udržována subsonická rychlost střely omezením výkonu, anebo zvýšením ráže (hmotnosti střely).

V českém prostředí ostatně s tímto potíže nebývají, protože česká legislativa umožňuje držení plynových zbraní bez zbrojního průkazu pouze do kinetické energie střely (výkonu zbraně) u ústí hlavně 16 joulů – zbraně kategorie D.

Jak posoudit energii 16 J? Je to dost, anebo málo? Při ráži .177 (4,5 mm), což je klasická diabolka o hmotnosti cca 0,53 g, umožňuje udělit střele rychlost obvykle okolo 240 m/s (cca 850 Km/h). Při ráži .22 (5,5 mm) už při hmotnosti diabolky kolem 1 g obvykle pouze zhruba 170 m/s (610 km/h), což je vzhledem k charakteristice balistické křivky na hranici slušné použitelnosti, protože střela pak daleko dříve „padá“ a s tím je také nutné při střelbě na větší vzdálenost počítat. Pro ráži .22 by tedy byla s ohledem na hybnost diabolky a průběh balistické křivky ideální úsťová energie okolo 30 J, což by ovšem znamenalo značné zvýšení devastačních účinků na cíl. Ráže .25 (6,35 mm) se při omezení výkonem 16 J prakticky neuplatní. Přiložený graf ukazuje balistickou křivku pro všechny tři uvedené ráže, na ose X je vzdálenost v metrech, na ose Y propad střely v centimetrech (ve správném poměru by křivky byly stokrát plošší ;)

Na terčovou střelbu postačuje výkon 7 J, ostatně mezinárodní soutěže se střílí na vzdálenost 10 metrů a většina závodních vzduchovek vyšší výkon nemívá, anebo v případě větrovek jsou na nižší výkon nastaveny. Energie 16 J umožňuje terčovou střelbu včetně FT a HFT na 50 metrů, v případě extrémů a použití lehčího střeliva zásahy na 100 až 200 metrů. Oficiálně také postačuje k „hubení drobných škůdců“, ačkoliv zdaleka ne každý, kdo vzduchovku vlastní, má potřeby živé tvory střílet, spíše to bývá až na extrémní jedince naopak. Česká zbrojovka vyrábí 16 joulové vzduchovky v označení Slávia 634 a větrovky CZ 200.

Vzhledem k tomu, že současné vzduchové zbraně umožňují velmi přesnou střelbu na vcelku slušné vzdálenosti, bývají běžně doplňovány optikou. Některé modely ani nemají klasická otevřená mířidla, protože s montáží puškohledu se automaticky počítá. Optika není nikterak lacinou záležitostí, ty nejlevnější jsou akorát tak pro zlost, protože neudrží nástřel, absence korekce paralaxy znemožňuje spolehlivé míření a vzhledem k nekvalitní konstrukci a laciným materiálům se záhy uvnitř prostě rozpadnou. Zjednodušeně lze říct, že aby optika přinášela ovoce a nedegradovala zbraň, měla by být minimálně v poloviční ceně vzduchovky. Vzduchové pistole a revolvery mohou být pro přesnější střelbu a snazší míření opatřeny kolimátorem.

Ať puškohled, anebo kolimátor, vždy je zásadní tzv. montáž, neboli uchycení puškohledu k rybině vzduchovky. Nejlepší jsou jednodílné ocelové s dostatečným počtem šroubků. V případě dvoudílné by optimálně měl být každý z dílů uchycen dvěma šroubky k rybině a dvěma šroubky k optice. Problém s uchycením optiky býval u Slávií, které měly plytkou rybinu o nestandardní šířce 13 mm, v současnosti už snad v obvyklé šířce 11 mm.

Pro přesnou střelbu je také důležité použít kvalitní diabolky dobrého zpracování a vyrovnané hmotnosti. Špičkové diabolky v mnoha modifikacích vyrábí bohumínská firma JSB. Čeho jsou dnes vzduchovky schopny, dokládá fakt, že JSB MATCH EXACT jsou testovány na pět nástřelek po pěti ranách s průměrným středovým rozptylem do 12 mm. Teoreticky je tedy možné z pětačtyřiceti metrů pětadvaceti ranami zasáhnout kruh o polovičním rozměru víčka od kofoly, anebo taky vnější obvod oční duhovky…

Vzduchové zbraně lze rozdělit do vícero kategorií:

• ráže: Už zmíněná .177 (4,5 mm), .22 (5,5 mm), .25 (6,35 mm). Obecně platí, že čím větší ráže, tím vyšší působení kinetické energie na cíl, ve střelectví udávané jako tzv. „ranivost“.
• konstrukce hnacího mechanismu:
  • pružinové vzduchovky: klasická konstrukce, kdy tlačná pružina působí na vzduch v pístu. Pružinovky mívají díky pohybu pružiny a pístu ve válci větší zpětný ráz, což klade nároky na kvalitu optiky.
    1. zlamovací: lidově „lámačky“, kdy se píst natahuje pomocí pákového mechanismu hlavně. Při přesné střelbě hraje roli kloubové uchycení hlavně, kdy desetinky vůle v uchycení bohužel ovlivňují přesnost střelby.
    2. pákové: kdy je píst natahován pákou pod hlavní, anebo pákou boční, hlaveň je tedy pevná a nežádoucí odchylky nevznikají.
  • větrovky: pod hlavní je instalována kartuš s manometrem, obsahující vzduch stlačený na hodnotu okolo 200 atm. Kartuše bývají plněny pomocí kompresorů a mobilních předplněných tlakových nádob. Dle konstrukce umožňuje jedna natlakovaná kartuš okolo 170 výstřelů. Tlak je do válce vpouštěn v jednotlivých dávkách, důležitá je tzv. „konzistence výstřelů“, tedy aby tlak výstřelu působící na diabolku byl co do hodnoty co nejpřesnější výstřelům předcházejícím a následujícím. Čím lepší konzistence výstřelů, tím snazší je nástřel zbraně a obecně lepší přesnost. Diabolky bývají vkládány do bubínkového zásobníku po 6 – 12 kusech, nabíjení je tedy v takových sériích rychlejší a pohodlnější než u lámaček, zejména vleže. Větrovky, jinak zvané PCP, mají slabý zpětný ráz a nezatěžují tedy příliš optiku. Zvláštním typem větrovek je pumpovací mechanismus, kdy je potřebného tlaku v pístu dosahováno několikerým zapumpováním pákou. Využívá např. americký Crosman v levných modelech Pumpmaster.
  • CO2: K pohonu pístu je použito hnacího plynu CO2 ve speciálních bombičkách. Jedna bombička vydrží dle konstrukce zbraně na cca 50 výstřelů. Mechanismus je často uplatňován v pistolích a revolverech, protože je nenáročný na prostor a umožňuje funkci semi-automatu. Nevýhodou jsou o něco vyšší náklady na střelbu a nemožnost použití při nízkých teplotách. Z dlouhých pušek využívá vcelku doporučovaná Norconia QB 78.

Výběr správné vzduchovky je každopádně o důkladném zvážení mnoha pro a proti. V tom může pomoct výborné fórum , i když je pravdou, že s českou Slávií nikdo chybu neudělá.

---

Já jsem si párkrát zkusil bácnout z Air Arms TX200 MK3. Jedná se o elegantní pružinovku anglické výroby o výkonu 16 J, v ráži .177 (4,5 mm) a rychlosti střely cca 241 m/s. Natahování je řešeno pákou pod hlavní a diabolka se při stlačené páce vkládá zprava do hlavně. Pojistky jsou dvě, jedna zajišťuje stlačenou páku před případným samovolným návratem pístu, druhá znemožňuje nechtěný výstřel. Spoušť je plně seříditelená. Spolu s optikou je vzduchovka pěkný macík o váze pěti kilogramů, takže při střílení vstoje se docela pronese.

Optika na AA je Walther 4–12×50 CI, tedy puškohled nižší střední kategorie. Jak název vypovídá, jedná se o variabl s rozsahem zoomu 4–12 krát a s průměrem výstupní čočky 50mm. Název už ale ani trochu nenaznačuje, že jde o čínskou licenční produkci, avšak přece jen s určitou kvalitativní zárukou. Umožňuje korekci paralaxy v rozsahu 15 m – ∞, má výškově i stranově nastavitelnou rektifikaci, kdy jeden klik znamená odchylku 7 mm na 100 m. Záměrný kříž je typu MilDot, dostatečně jemný, s možností podsvícení. Při zoomování se bohužel mírně mění nástřel, takže je vhodné trvale zvolit jedno zvětšení a na to nastřílet. Obraz je bezproblémový do zoomu 8×, vyšší zvětšení už působí „mlhu“. Na pružinovky, které mají obecně silnější zpětný ráz než PCP, se s klidným srdcem doporučují jen kvalitní variably, z lacinějších optik když už, tak především ty s fixním zvětšením. Air Arms je v kategorii pružinovek z těch jemnějších, snad je možno s mírně podprůměrným Waltherem uspět, avšak na surovci Hatsanovi, který kope jako kůň, by se tahle optika zřejmě brzy rozsypala.

Zkusil jsem si doma trefit cibuli z dvanácti metrů, což šlo dvakrát průstřelem na střed a diabolka zůstala na 150. straně Zlatých stránek, umístěných jako retardér za cibulí. Přímo do seznamu je diabolka schopna dojít na stranu 350 a ještě padesát stránek hlouběji potrhat. Chybu jsem udělal, když jsem na Zlaté stránky umístil terč, protože po dvou výstřelech do shodného místa, samozřejmě v desítce, šla diabolka skrz a skončila v polici.

Jméno:*	Zapamatovat
E-mail:
WWW:
Text:*
	Nelze přispívat