Blog
Pro ty, kteří něvědí, kdo jsou to Čumáci, na úvod malé vysvětlení. Kdysi, téměř před čtyřmi lety, jsme se před švagrovou zmínili, že bychom si rádi založili akvárium. Švagrová má vřelý vztah ke všemu co se hýbe, vlastně by se dalo říct, že její vztah ke zvířatům je obdobně maniakálního charakteru, jako u leckterého muže vztah k motorismu…
Jednoho krásného dne nám oznámila, že pro nás má akvárium a nakonec ho přivezla s celým vybavením a rovnou i s rybama. Tady malinko odbočím k mým původním představám. Měl jsem vizi akvária s hejnem malých hbitých rybiček, třeba neonek, gavůnků, štikovců nebo něčeho obdobného, včetně vhodného mixu. Koukal bych na ně, jak si tam, ve velkém prostoru, plavou, činí kooordinované obraty a k překonání akvárka potřebují alespoň 50 x máchnout ocasní ploutví…
Švagrová dorazila s rybama, které už jako potěr měřily pět centimetrů. Nesou jméno Vrubozobci paví. V akvaristické literatuře jsme si ke svému zděšení našli, že dorůstají délky až 35 centimetrů. Švagrová nás uklidňovala, že v malém prostoru nikoliv, že pak jednoduše zůstanou menší.
Čas míjel a naši Vrubozubci, pokřtění dohromady na Čumáky, rostli. Z malého prostoru si houby dělali a když ten větší dosáhl délky třiceti dvou centimetrů a musel se už trošku „skrčit“, když se chtěl otočit, protože na šířku už to měl míň než akorát, bylo jasné, že se budou muset stěhovat.
Když už jsem se musel rozloučit s představou rybiček, které potřebují 50 x máchnout ocasem, aby se dostaly z jedné strany na druhou, musím připustit, že švagrová se k růstu Čumáků postavila čelem a sehnala větší akvárko. Nějakou dobu odpočívalo na skříni, než jem se odhodlal Čumáky přestěhovat…
Teď opět na chvíli odbočím, protože bych chtěl ochráncům zvířat a útlocitným povahám, k nimž se v tomto směru taky počítám, říct, že s nadhledem si o té dramatické záležitosti dovoluji psát pouze proto, že nakonec vše dobře dopadlo.
Jednoho dne jsem se s Luckou vzbudil, Lenka už byla s Páťou na cestě do školky, a napadlo mně, že bych mohl využít volného prostoru a pustit se do výměny akvárek. Oni jsou Čumáci dost velcí neřádi v tom, že nám tak sedmkrát do týdne, a mnohdy i častěji, přibližně litrem vody zavlažovali roh obýváku. Dost jsme se tedy obávali, co za plísně a houby nalezneme za skřínkou, na které akvárium spočívalo. Akvarijní voda spolu s nějakou tou vyšplíchnoutou nečistotou, jako jsou zbytky žrádla a nějaký ten rybí exkrement, časem způsobila, že permanentně zavlažovaný koberec začínal podezřele zavánět a samotné skřínce to taky dvakrát nepřidávalo na kondici. Pádné důvody trošku si přichvátnout.
Představu jsem měl takovou, že když nemám síťku – Čumáci dosahují lovné míry některých ryb, ponořím do akvárka přiměřeně velký igelitový sáček, naplním ho vodou a až do něj Čumák vpluje, zavřu ho tam. Ať si tam pak dělá co chce, v sáčku si neublíží. Sáček s Čumákem zavázaný gumičkou odložím do připraveného lavóru a pak naložím totožně i s kolegou a nakonec se spolubydlícím sumečkem. Jak se říká, člověk míní, život mění. Vrubozobci jsou velmi inteligentní ryby, rozeznávají konkrétní lidi, dokáží si říct o potravu – ťukají tlamama do stěny akvária a jakmile si jich dotyčný všimne, začnou je otvírat dokořán a vrtí se jak psi. Večer koukají na televizi a když kdysi dávali Hvězdnou bránu, při jednom speciálním efektu se jeden z nich tak vyděsil, že v plné „únikové rychlosti“ narazil do stěny akvária a pak asi pět minut plaval břichem vzhůru. Od té doby mají podobné pořady zakázané. Čumák tedy nebyl vůbec blbý a do sáčku se mu nechtělo. Nedělal z toho žádné drama, při čištění akvária už se natolik orazili, že si mojí vnořené ruky takřka nevšímali, nechali se bez vzrušení odstrčit a nanejvýš se odtáhli kousek dál, kde důstojně vyčkávali, až toho nechám. Čumák se tedy musel velice divit, když jsem ho chtěl do pytle dostat násilím.
Ve chvíli, kde jsem ho podebral a už už polapil, se zčistajasna mocně vzedmula hladina akvária, ozvalo se mohutné šplouchnutí a vyvržená voda zlila od hlavy až k patě nejen mne, nýbrž do výšky jednoho metru i kompletně celý roh místnosti. To nebylo to nejhorší. Čumák se totiž, hnán pudem sebezáchovy rovnou do záhuby, tím energickým pohybem vymrštil z akvária, přenesl se přes jeho bok a zmizel kdesi v prostoru. Naštěstí nyní mohu uplatnit i jiné přísloví, totiž, že štěstí, když se unaví, sedne i na vola, a tak, když jsem si protřel oči a došlo mi, co se vlastně stalo, a když jsem překonal prvotní paniku, našel jsem Čumáka nasucho ležet v připraveném lavoru. Trefil se rovnou do něho, což je dost nepravděpodobné na to, abych v něco podobného mohl doufat, pokud bych měl tedy na doufání čas. Z metru a půl výšky a do asi tak stejné vzdálenosti, to musela být pořádná pecka. Chvíli tam ležel, já jsem si už říkal, že jsem tedy fakt „supr“ chovatel, když měním akvária a zabiju při tom rybu, když tu se v lavóru začal divoce plácat a mně se zmocnila panika podruhé. Do toho Lucka nadšeně skákala po pokoji a vykřikovala: „Jé, rybička – a jak se mrská!“ Popadl jsem sáček a rybu v lavóru jsem po půlminutě přepral a nacpal dovnitř. S úlevou jsem se hnal zpátky k akváriu, abych do sáčku nabral něco vody pro přežití, načež mne Čumák zlil od hlavy až k patě podruhé a já si v třetí vlně paniky všimnul, že při tom zápase svými ostrými ploutvemi nadělal ze sáčku cedník. Voda s výsměcherm crčela asi deseti otvory. Nezbylo než se rychle vody zbavit a Čumáka v prázdném pytlíku strčit opět do lavóru a chvíli pobíhat po bytě. Naštěstí máme pětilitrové nádoby od kupované neperlivé vody, do kterých si připravuju vodu k výměně, aby odstála. Uřízl jsem tedy vršek nádoby a s vodou chvátal zpátky k lavóru, kde už Čumák rezignovaně ležel jako placka. Ach, jo, buď a nebo, pomyslel jsem si a strčil ho hlavou napřed do kanystru, takže mu shora jen malinko čouhala ploutev. Aby znovu nevyskočil, což už by asi byla jeho i moje jistá smrt, přetáhl jsem přes hořejšek jiný sáček, který byl, potvora, ještě ke všemu nepatrně menší, takže mne jeho instalace stála mnoho námahy a ostrých nadávek…
Druhý Čumák, vědom si vážnosti situace, ležel u dna a podezřívavě na mne valil oko. Tlačil se ke stěně, za kterou zmizel jeho kamarád a já mu rozhodně nehodlal dát příležitost k podobnému adrenalinu. Rovnou jsem uřízl vršek druhému kanystru a sveřepě ho postavil do lavóru vedle toho prvního. Třetí sáček splnil svůj účel lépe než první. S jistotou potřeby nutnosti hladkého průběhu akce jsem se s druhou rybou nepáral a nacpal ji dovnitř tak rychle jak to jen šlo. Sice jsem si vykoledoval třetí spršku rovnou do inteligentně otevřených úst, ale Čumák byl tam! Bohužel i se sáčkem, protože jsem v kanystru neměl prostor na to, abych ho bez zranění ploutví vymotával a honit po koberci jsem ho rozhodně chuť neměl. Oddechl jsem si, začal jsem vypouštět akvárko a po všem tom vzrušení jsem takřka zapomněl na třetího obyvatele – na sumečka. Jak báječná ryba… Ani se nedokáže pořádně mrskat. Raz dva byli v lavóru všichni tři. Sumeček zauzlovaný v nepropíchaném pytli a čumáci s přečuhujícími ploutvemi v upravených kanystrech přetažených pytlíky o dost méně celistvými…
A pak už to šlo ráz na ráz, staré akvárko vypustit, sundat dolů, odtáhnout skřínku, vyluxovat binec, vytřít pod kobercem, utřít trubky ústředního topení, zkrátka všemi prostředky včetně sava zcivilizovat těžce zkoušený kout. Naštěstí se ukázalo, že to rozhodně není tak hrozné, jak jsme pesimisticky předpokládali. Trubky od topení zřejmě vždy zajistily poměrně včasné vysušení záplavy, plíseň se neobjevila… Tou dobou se už vrátila Lenka a chápavě se ani nesnažila vzdorovat mým nervózním a dost nerudným požadavkům. Koberec byl vyčištěn, skřínka dostala novou laminovanou desku, na kterou přišlo posadit nové větší akvárium, do něj předem připravený propraný akvarijní štěrk, postupně dílem původní voda, nějaké to skromné rostlinstvo z původního prostředí, které Čumáci ještě zcela nerozcupovali a nakonec samotné ryby. Jako první sumeček – díky své velikosti ještě při třetinovém obsahu vody. A hned potom oba Čumáci. Voda v kanystrech, do kterých byli odloženi, byla rovnou z vodovodu, tedy i o dost studenější, což je zřejmě natolik vyvedlo z míry, že se po celou dobu takřka nepohnuli. To zase celou dobu vyvádělo z míry mě. Neublížil si příliš první Čumák? Neudusil se zatím druhý Čumák zabalený v sáčku? Nebylo by bývalo lepší, kdyby bydleli ve staré malém akvárku, z nedostatku míta třeba i naplacato?
Jak už jsem řekl, vše nakonec dobře dopadlo. První, ten hbitý Čumák, sice pochopitelně utržil ránu, ale nikterak ho to nepoznamenalo, zdá se. Druhý Čumák se vzpamatoval po chvíli a nyní si oba spokojeně plavou ve větším bytečku. Jen když mne zahlédnou, oba zavřou tlamy a obezřetně se klidí stranou. Počítám, že při příštím čištění mě opět zlijí, i když nebudu mít v ruce žádný sáček… Uff… Příště už jedině s podběrákem.
Až to budete číst, nežalujte mě prosím za týrání zvířat. Už to víckrát neudělám. Slibuju.
Komentáře:
