Kdysi počátkem mého a Lenčina vztahu, když už to bylo takříkajíc vážnější, jsem při procházení sportovním oddělením jednoho opavského obchodního domu narazil na dost nevzhledný batoh. Možná právě proto přitáhl můj zrak. Byl pytlovitého tvaru, z tenkého tmavozeleného šusťáku, se dvěma obyčejnýma popruhama vyčnívajícíma ze zadní části, a s otevíratelnou svrchní stranou, staženou pomocí tkanice. Vpředu v malé slídové kapsičce, obšité prostým stehem, prosvítal jakýsi leták a z jednoho z bočních švů vykukoval látkový štítek, jaký bývá zapošit takřka v každém tričku. Díky tomu navíc batoh působil jakoby převrácený naruby. Zkrátka dost nevzhledná věc, která by rozhodně nikoho designem neoslnila, a kterou jsem si koupil.

Důvodem mého takřka okamžitého zájmu totiž nebyl onen batoh, byl to jeho obsah, co mě bleskurychle dostalo, takže jsem dvanáctikilový pytel navzdory ceně odpovídající polovině mé tehdejší výplaty bez většího rozmýšlení vytáhl z regálu a dovlekl ke kase. Z popisku a posléze z návodu ze slídové kapsičky jsem se totiž dozvěděl, že se uvnitř ukrývá dvoumístný nafukovací kajak o délce bezmála tři a půl metru, nosnosti 130 kilogramů a určení na divokou vodu do stupně WW II. Vodu mám rád. Navíc mi hlavou prokmitla vzpomínka na humorně pojatou knihu, kterou mi kdysi půjčil bratranec David. Pojednávala o letním splouvání řeky partou vodáků a já jsem z ní už tehdy získal pocit, že vodáctví musí být tou nejbáječnější věcí pod sluncem a vodáci samotní těmi nejvíc cool lidmi ve vesmíru.

Přípravu na vodu jsme s Lenkou pojali velmi vážně. Nyní to asi zní tak trochu praštěně, nicméně co se týče věcí pro mne zajímavých, s vervou sobě vlastní jsem se vnořil do věci a z dlouhé chvíle začal studováním příruček. Z nich k mému údivu vyplynulo například to, že se od břehu odráží a ke břehu přistává s výjimkou nouze zásadně přídí proti proudu, že pro potřebu vodáků existují soubory map zvané kilometráže, proč je dobré některé splavy a šlajsny namísto splouvání s respektem přenášet, že se vodáckému pádlu nikdy nesmí říct veslo, a když už jsme u toho, že zkrátka k řízenému pohybu lodi nepostačí jen tak plácat pádlem do vody. Protože se teprve hlásilo jaro, všechny ty speciální záběry jsem si nacvičoval v lodi doma v obýváku. Každá loď má mít své jméno, napsal jsem tedy na levou stranu přídě bílými písmeny Stará peřej a pokřtil ji šampusem.

Nelitovali jsme. Na řece se nám oběma velmi líbilo. Rok na to jsme se vzali, narodil se nám Páťa a tak jsme delší trasy po řekách odložili na neurčito.

Když byly Patrikovi dva roky, vydali jsme se k mojí mámě do Hradce. Bylo babí léto, dalo se očekávat, že má oblíbená řeka Moravice bude mít alespoň v některý den pobytu dost vody ke splouvání, jak už to na řekách, které není možné splouvat celoročně, alespoň zjara a na podzim bývá. Loď i s pádly jsem vlekl s sebou, s úmyslem sjet si s Lenkou alespoň zhruba dvacetikilometrovou etapu z Podhradí do Hradce.

Vody bylo dost. Lépe řečeno, vody bylo až příliš. Kružberská přehrada, která od hráze až po ústí zásadně ovlivňuje průtok Moravice, vytrvale upouštěla, takže stav vody v řece byl těžko určitelným násobkem stavu obvyklého. Díky tomu se téměř vyrovnala hladina řeky před a za nižšími stupni (čímsi jako malými splavy), které pracovníci povodí Odry vybudovali v regulovaném úseku Moravice při protékání městem. Ty vyšší ze stupňů stále vidět byly, avšak za nimi se tvořila dlouhá peřej, voda s rachotem v mohutné hyperbole mizela v sedle za stupněm, aby pak ve formě mohutné zpěněné vlny vztekle vystoupila do o to větší výše, kde se s lámajícím se hřebenem na vrcholu tříštila a padala zpět, vynahrazujíce si rychlý a potupný sestup za překážkou novým divokým vzepjetím, aby se pak v doznívajícím běsnění hnala dál.

Každý den jsem se chodil dívat, jestli se situace nevyvíjí příznivěji, avšak k žádnému zlepšení nedocházelo. Prošel jsem si delší úsek řeky, sledoval její chování na různých místech a nakonec usoudil, že splutí by bylo možné. Před každým stupněm, stejně jako před každým jezem, se vždy proud vody zpomaluje, ačkoliv je toto zpomalení relativní vzhledem k celkové situaci, i za daných podmínek při troše opatrnosti zaručovalo dostatek možností k obrácení lodě a k přiražení ke břehu. Stejně tak se po přenesení lodě okolo nesjízdného jezu či stupně našlo klidnější místo k opětovnému nasednutí. Přesvědčil jsem tedy Lenku, abychom do toho šli. Dali jsme Páťulkovi pusu na šišku, udělali pá pá, přičemž se Lence od syna zrovna moc nechtělo, a vyrazili jsme s lodí a pádly autobusem na Podhradí. Bylo zataženo, poměrně chladno, za normálních okolností bychom se k vodě nehnali, ovšem, kdy bychom zase měli příležitost sjet si kus řeky? Na Podhradí jsme kousek od zastávky autobusu sešli pod silniční most. Řeka byla v tom místě široká, v poměrně umírněném a vyrovnaném proudu chvatně plynula kupředu a vyzývavě mizela v oblouku v dáli. Vybalil jsem loď a nožním měchem ji naplnil vzduchem. Přidržel jsem Starou peřej přídí proti proudu, Lenka nasedla, podal jsem jí věci a pádlo. Zatímco Lenka držela loď u břehu, nastoupil jsem já. Kývli jsme na sebe a pak Lenka pádlem odstrčila příď od břehu, zatímco já jsem udržoval osu lodě v potřebném směru. Pár temp proti proudu a na pokyn Lenka zapíchla pádlo do vody. Příď lodi se zvolna začala okolo pádla otáčet, jakmile se do ní opřel proud řeky, loď se sama rychle zcela stočila po proudu. Srovnal jsem polohu. Svištěla hbitě po vlnkách, které laškovně pleskaly o její boky. Pak už mi jen stačilo kvůli řiditelnosti udržovat odlišnou rychlost lodi od rychlosti toku řeky.

Svižná jízda byla příjemná, zahájení cesty se zdařilo bez problému, zdálo se, že ani řeka nebude tak divoká, jak se při tichém přemítání jevila v představách během jízdy autobusem. Za zákrutou se však koryto nenadále zúžilo. To znamenalo zrychlení a výskyt peřejí. Navíc zřejmě na dně ležely balvany z rozvalených skal nad řekou, před každým balvanem, stavícím vodě do cesty hráz, se tvořilo cosi jako vodní mulda, za překážkou pak voda podobně jako v případě stupňů padala do úvrati, aby se náhle v impozantním vzedmutí vztyčila nad úroveň okolí a posléze opadla. Několika takovým peřejím jsme se zdárně vyhnuli. Bylo však jen otázkou času, kdy se do některé dostaneme. Když bylo zřejmé, že k tomu dojde, nemělo smysl se za každou cenu snažit vyhnout, mohli bychom tak do peřeje vpadnout s lodí v nevhodné pozici a převrhnout se. Nasměroval jsem tedy příď přímo do peřeje. Vodní masa nad balvanem nejprve vymrštila příď i s Lenkou do výše, poté jsme po hladké, dlouhé hyperbole bleskem sjeli do sedla peřeje, odkud jsme před sebou viděli její vrchol vysoko nad našimi hlavami. Loď se z nejnižšího bodu sedla té ohromující vlny prudce zvedla v opětovném vzedmutí vlny a ve dvou třetinách výšky přídí prorazila její bouřící vrchol. Zavalila nás studená sprcha a hřmící zpěněná vody hrozila vzít lodi vztlak. Na druhou peřej jsme byli připraveni a byli bychom ji projeli s větším klidem, pokud by nebyla ještě mohutnější. Pár dalších, které následovaly, už nás tolik nepotrápily. Po zdolání nenadálých peřejí jsme měli loď ze třetiny plnou vody.

Moravice v tomto úseku plyne neobydlenou krajinou, vine se mezi zarostlými kopci, kde les většinou sahá až k oběma břehům. Nezbývalo než plout po vodní cestě dál a doufat, že nakonec nebudeme nuceni plavbu vzdát a hledat cestu zpátky do civilizace nepříliš schůdným lesem.

Objevila se zákruta a v ní se řeka dělila na dvě ramena obtékající ostrov. Na rozhodnutí, kterým ramenem se dát, zbývalo pouze několik vteřin. Řeka se stáčela vpravo, většina vody se tedy setrvačností tlačila do levého ramene, kde se vlivem toho opět tvořil dravý tok s mohutnými vlnami. Zahulákal jsem přes hukot vod dopředu na Lenku a vší silou jsme zamířili vpravo. V rychlosti jsme minuli ostrov, stačil jsem si všimnout, že napříč protějším ramenem ležela v proudu koruna padlého stromu. Zřejmě ho vyvrátilo podmáčení břehu. V tu chvíli jsem si jen řekl, že jsme měli štěstí. Na víc nebyl čas. Podle kilometráže, prosvítající z igelitového pytlíku zmáčeného vodou a přivázaného k přepážce lodi, jsme kdesi před sebou měli mít vysoký, napůl rozvalený jez, ze kterého jsem měl za stávajících okolností velké obavy. Až později, doma u horké kávy, jsem se zamyslel nad možností, že bychom se z nějakého důvodu pustili namísto pravým ramenem doleva, třeba kvůli tomu, že bychom neměli dost času nebo síly včas loď do klidnějšího proudu nasměrovat. Na první pohled se zdá, že padlý strom je spíš nepříjemnou než nebezpečnou záležitostí. To samozřejmě většinou platí – pokud se nejedná o překážku v mohutném toku. Pak se totiž nelze srážce vyhnout, ani ji významně ovlivnit, silný proud loď s největší pravděpodobností převrhne. Můžete mít čas se zachytit, pokud vás na kmen nenamáčkne vlastní loď. Taky vás ovšem proud může vtáhnout pod strom, kde se najde spousta pahýlů po ulámaných větvích, které vás mohou uvěznit pod vodou. I kdyby ne, mocná síla valící se masy vody sebou cokoliv bezohledně vleče a nemilosrdně otluče o dno plovoucí poleno stejně jako lidské tělo. Jestliže pak padlý strom leží v řece korunou, do které vás voda vtlačí, ocitnete se v pasti větví a větviček, které vás velmi pravděpodobně zachytí a současně znemožní pokusy dostat se nad hladinu. Drobné koncové větve se pod tíhou člověka budou lámat a ohýbat a mohutný proud vody bude mít tendence zatahovat tělo hlouběji dospod.

Neustále nevlídná k nám Moravice nebyla. Za ostrovem, kde se masa vod opět spojila do jednoho toku, se koryto, jako zcela na počátku plavby a pak několikrát poté, rozšířilo, pak se řeka uvolněně rozlila do stran, její divokost se zmírnila a bělavá tříšť vrcholů vln opadala, jak se jindy vroucí hladina měnila v pravidelné, svěží vlnky, jimiž byla radost proplouvat.

Nicméně zanedlouho zase okolní zalesněné srázy Moravici stiskly v kleštích a sevřená řeka opět dávala najevo zlobu. Mezi záběry a proplouváním silně peřejnatých úseků jsem mžoural na kilometráž a snažil se přes kapky vody na obalu odhadnout, za kterou zákrutou se objeví nebezpečný jez. Uplynulo několik napjatých minut a poté z dálky začal rychle sílit hluk valící se vody. Zavolal jsem na Lenku, rychle jsme otočili příď lodě proti proudu a s vynaložením veškeré energie jsme pádlovali šikmo proti proudu k bližšímu břehu. Řeka nás sice stále snášela dolů, avšak zabírali jsme navzdory bolesti v ramenech, dokud jsme břehu poměrně bezpečně nedosáhli. Před každým jezem se tah vody poněkud zmírní, chce to jen nepromeškat správný čas. Vylezli jsme z lodi a vytáhli ji na břeh. Prodral jsem se křovím mezi smrky okolo jezu a zadíval se do řvoucího živlu. Masivní přepad vody se zběsilým hřmotem rozrážel bílou pěnu pod jezem a mizel v hlubině, aby několik metrů od hrany jezu vyvřel na hladinu a ohromným protiproudem se zase vrátil zpět. Trochu to připomínalo monstrózní pračku, která by spotřebou vody rozhodně nepatřila do kategorie „A“. Jediným místem, které dovolí vymanit se z horizontálního víru, zvaného válec, pokud se člověk pod jezem ocitne, je při dně řeky. Tudy voda plyne dál, zatímco od třetiny vodní vrstvy se stáčí zase zpět pod devastující masu vodního živlu. Jedině tehdy, když člověk nezpanikaří, nezamíří instinktivně k hladině, nýbrž se mu jakýmsi způsobem s pořádnou dávkou štěstí podaří zorientovat se a vědomě při dně plavat ve vrstvě vody plynoucí od jezu, může se mu zdařit vražednému víru uniknout. Pokud se přitom nezachytí o nebezpečné rozvaliny erodovaného betonu, armování, traverz a jiných překážek, které se zhusta u dna vyskytují v případě starých rozvalených jezů, a jestliže mu mocný živel, jehož je v tu chvíli pouhou hříčkou, o některou překážku nerozbije hlavu.

Přenesli jsme loď okolo a v bezpečné vzdálenosti opět nasedli. Alespoň jsme se nakrátko zbavili vody v lodi. Než jsme připluli k dalšímu jezu, seděli jsme v ní zase. Tentokrát už šlo o mně vcelku známou krajinu okolo Papírenského splavu nad Žimrovicemi. V předminulém století byl vybudován pro účely žimrovské papírny, zásobuje ji vodou pomocí ojedinělého náhonu, jenž mnoho kilometrů vede vodu podél řeky po úbočích kopců, přičemž mnohé úseky mezi nimi překonává působivými akvadukty. Jindy mizí ve vylámané skále, aby se o kus dál voda opět vynořila z dočasné pouti podzemím. Papírenský splav býval díky malebnému a liduprázdnému okolí častým cílem našich výletů, ať už s rodinou nebo s kamarády. Podle nálady jsme k němu chodívali pěšky stezkou podél onoho náhonu, což byl delší výšlap, anebo na kolech úzkou, křivolakou a notně zvlněnou silničkou podél opačného břehu řeky. Před několika lety však celé okolí spolu s těžko určitelnou rozlohou lesů připadlo soukromým rukám, které z něj učinily honitbu pro privilegované jedince, zřejmě v duchu lobbingu. Na tom by snad ani nebylo nic až tak špatného, pokud by ovšem dotyční pozemek neoplotili vysokým pletivem, sahajícím téměř až k samotné vodní hladině. Nedalo se nic dělat, museli jsme opět přirazit ke břehu v co možná nejbezpečnější vzdálenosti od jezu a plazit se s lodí na ramenou po zarostlém srázu podél plotu. Později jsem slyšel, jak prý mohutně nadávají vodáci, splouvající při různých akcích Moravici na raftech. Ti, kteří z nějakého důvodu nemohou s raftem přes jez, si musí při přenášení skutečně užít. Chápu je, nadával jsem taky.

Kus pod jezem nás čekalo podeplutí dřevěné lávky. Nejenže se díky vzduté hladině nacházela o dost níž než obvykle, ještě nás proud táhnul rovnou k pilíři. S uspokojením jsem odhadl, že se pod můstek vejdeme. Pádlovali jsme, že nám téměř svaly praskaly, nic platné to nebylo, proud nás stále tlačil na podpěry. Už jsem pokládal náraz za nevyhnutelný a začínal jsem loď naklánět na opačnou stranu, aby náraz nastaveným bokem vykryla a zároveň, abychom se nedostali mezi ni a pilíř. Už už jsme na podpěry téměř bokem najížděli, když jsem zvednul pádlo a zařval, což narozdíl od pádlování asi zabralo, protože nás voda odrážející se od pilíře znenadání bez kontaktu s ním odhodila stranou. Rychle jsem srovnal pohyb lodě a mohutně vydechl… Lenka později řekla, že si až tak nebezpečí vědomá nebyla, a že ani to moje zařvání v hluku vody tříštící se o most neslyšela. Z předního místa lodi se totiž těžko odhaduje osa pohybu, na zadáka v exponovaných chvílích kouká asi jen hodně otrlý, případně beznadějný háček, slyšet toho krom řeky taky mnoho být nemusí. Takže pokud bych byl chytrý, mohl jsem dodnes budit zdání, že jsem měl situaci pevně v rukou. Což jsem měl, ovšem ne pořád.

Připlouvali jsme do Žimrovic. Kilometráž sice tvrdila, že zde není žádný jez, ovšem nebyl jsem si tím tak jistý. Pravdou je, že se kdesi v těch místech vrací zpět do Moravice přebytečná voda z papírny, kterou lidé zmíněným náhonem uzmuli řece u Papírenského splavu a že je zde situace co do přehlednosti trošku složitější. A protože to před námi opět znatelně silněji hřmělo, přistáli jsme. Do pasu mokrý, vydal jsem se obhlédnout terén. Sotva jsem se vydrápal na stezku nad řekou, potkal jsem jakési dva mladíky. Využil jsem příležitosti a zeptal se jich, jestli poblíž nevědí o nějakém jezu. Nevěděli. Zato po pár krocích jeden druhému řekl cosi o bláznech, což bylo kupodivu slyšet docela dobře. Zkontroloval jsem ze stezky pohledem kus řeky pod námi a pak, uklidněn, s Lenkou nasedl k závěrečné etapě. Jez tam skutečně nebyl. Co tam ovšem bylo, se nazývá kajakářská trať… Kohosi prostě napadlo, že do úzkého koryta ohraničeného z jedné strany strmým břehem a z druhé zdí papírny nahází obří balvany a napříč řekou natáhne lana, z nichž budou viset branky. A do té dráhy jsme vlítli. Před každým balvanem se samozřejmě tvořila impozantní vlna, o což kajakářům zjevně šlo. Nevěděl jsem dřív na co se soustředit. Zda se vyhýbat vodním muldám, vyrovnávat pádlováním loď, nebo uhýbat hlavou před brankami, protože dostat do šišky nepříjemnou tlustou tyčí visící na provaze z lana nad řekou, by jistě nebylo dvakrát úchvatné a koneckonců ani situaci ku prospěchu. Dvěma muldám jsme se vyhnuli. Jelikož je dvoumístný nafukovací a otevřený kajak oproti krytému, zcela hydrodynamickému singlu trochu těžkopádnější, třetí muldu jsme lízli bokem a jen instinktivní touha po udržení rovnováhy a jakési to štěstí nás udržely ve správném směru s hlavami nahoře. Protože plout za takových okolností s lodí v pozici napříč by rázem značilo plout také hlavami dolů… Na nějakou změnu směru se nedalo ani pomyslet a tak jsme následující muldu vzali přímo. A podle efektu bych subjektivně řekl, že možná i tu největší. Loď vylétla nahoru, pádla jsme náhle měli ve vzduchu, všude kolem vařila voda, oslepovala nás tříšť kapek a my letěli vzduchem nad lodí, která letěla vzduchem kousek nad vlnou, co přecházela v další vlny v korytě plné balvanů.

Dodnes netuším, proč jsme se vlastně nepřevrhli. Možná proto, že na nás u babičky čekal Páťulka a za nějaký ten rok se měla narodit Lucka. Kterási vědecká hypotéza teoretických fyziků praví, že vesmír, nebo chcete-li svět, se při každé rozhodovací situaci štěpí na dvě reality, z nichž každá reflektuje jednu z možností. My si pak přirozeně uvědomujeme ty linie, ve kterých jsme přežili. Nuže, nějaká ta naše nafouklá mrtvola se naštěstí vyskytla v tom jiném vesmíru, o kterém nemáme ani potuchy.

Zhruba po dvou kilometrech, kdy jsme měli nabráno tolik vody, že jí bylo i na nafukovací loď příliš, jsme nad žimrovským splavem u Mariánských luk plavbu ukončili. Když jsme se vzpamatovali – koukali jsme, aby to dlouho netrvalo, protože nám byla pořádná zima, jsme vypustili starou peřej, sbalili ji a s drkotajícími zuby se vydali na cestu k babičce. Tehdy máma ještě bydlela v bytě na hradeckém nádraží, kde se topilo v kamnech. Příjemně se z nich linulo teplo. Přivítali jsme se s Páťou, převlékli se a Lenka pak vyčerpaně ulehla poblíž kamen na koberec. Během pěti minut usnula. Srkal jsem čaj a usnul ve chvíli, kdy se Lenka probudila.

Nemyslel jsem si, že bych mohl řeku podcenit. Musím přiznat, že se tak stalo. Naštěstí nám jen pohrozila a nechala nás hrozbu si řádně vychutnat. Ze srdce přeji všem, kteří se do něčeho podobného pustí, aby konce byly obdobně šťastné. Což vždy nebývá. Vzpomněl jsem si na pomníčky vodáků podél mnohých řek. I když, pokud trošku zapátrám v pocitech a přáních… Docela bych si to i střihnul znovu :o)

Jméno:*	Zapamatovat
E-mail:
WWW:
Text:*
	Nelze přispívat