Naprostá většina členů společnosti je před toto velké dilema v počátcích produktivního věku postavena. Jen malá část nemusí řešit existenční rovinu tohoto životního období. Je biologicky zcela přirozené, že v postpubertálním věku lidé naplno realizují hledání plnohodnotného místa ve společnosti, zařizují si především svůj život, do kterého na přední místo patří partnerský vztah a právo na potomstvo. Jak toho však dosáhnout, když je zrovna tato doba investičně nejnákladnější? Teprve nastupujete do zaměstnání, úspory jste zatím nevytvořili, sháníte se po vlastním bydlení, zařízení domu, řešíte dopravu do zaměstnání a přijdou-li krátce poté děti, z toho všeho, co většinou splácíte, ale hlavně z někdejších osobních potřeb, musíte ukrojit nemalou část prostředků.

Doba navzdory teoretizování nalezla přirozený recept. Odklad rodičovství na ekonomicky výhodnější dobu. Oproti osmdesátým letům se zplození prvního potomka posunulo zhruba o věkové desetiletí. V současnosti na svět přivádějí prvního potomka takřka třicátníci. V čem je problém? Vždyť bylo řečeno, že recept na vyřešení společnost nalezla přirozeně.. Řešení ano. Podmínky však už tak přirozené nejsou. Z biologického hlediska nastávají nejvýhodnější podmínky pro těhotenství po dvacátém roce života ženy, zhruba po pětadvacátém roce šance na přirozené početí klesají a po třicátém roce života už s fertilitou mohou nastat výraznější problémy. Stejně tak po pětatřicátém roce věku matky přichází ke slovu i některá zdravotní rizika. Z biologického hlediska se tedy s přirozeností rozcházíme. Jak je tomu z ohledu psychologického? Nutno říci, že zde se jedná o faktor prospěšný. Rodiče jsou vyzrálejší, nasbírali jisté životní zkušenosti, mají své profesní zařazení a vytvořený domov. Dokáží tedy dítěti poskytnout poměrně spolehlivé zázemí. Psychologický faktor nicméně závisí na kulturním rámci a společenském uspořádání, v němž rodina v širším ohledu existuje. A zde se nachází meritum věci, protože existenční faktory společnost ovlivnit umí.

Odpovědnost sama za sebe a více či méně za ostatní členy rodiny je nepopiratelná. Je zde však navíc i vztah jednotlivec, potažmo rodina a stát. Jaký zájem má stát na výchově nových občanů? Nepopiratelně jde o zájem klíčový, neboť bez občanů nebude žádný stát. Už dnes, vzhledem k vyššímu věku rodičů, se rodiny často spokojí s jediným dítětem, přičemž pro udržení populace na stejné úrovni by statisticky na každého občana mělo připadat 1,1 dítěte (0,1 na kompenzaci dětské úmrtnosti). Pro rodinu tedy nutno násobit dvěma plus kompenzace nereprodukces­chopných členů společnosti (děti, staří lidé, neplodné páry, atd..) Jedno dítě tedy zdaleka nepostačí. Existuje jediné řešení, jak z hlediska národa (a národního hospodářství – na což lidé a tím i politici slyší nejlépe) do budoucna fungovat bez tzv. pronatalitní politiky – řešit úbytek obyvatelstva migrací. Nakolik je však vhodné se důsledně vydat touto cestou ponechávám každému na rozmyšlení. Mým osobním názorem je, že společnosti toto řešení přináší právě tolik kladů jako problémů. Z hlediska státu jde ovšem co do nákladovosti o levnější způsob vyrovnání se s poklesem porodnosti, přistěhovalci, samozřejmě z ekonomicky méně vyspělých zemí, jsou zpočátku schopni vyrovnat se s nižším standardem, který však pro tradičního člena kulturního okruhu znamená posun směrem k okraji, který lze pochopitelně jen s námitkami akceptovat. Na nedávném příkladu nepokojů ve Francii lze vidět, že už druhá generace původních přistěhovalců v nárocích na životní standard neslevuje. Společnost je ovšem nadále uznat odmítá.. Bude zajímavé sledovat hodnotový vývoj početné turecké menšiny v Německu. Touha po materiálním zázemí stoupá tím více, čím více kultura sklouzává k povrchnímu hodnocení osobní prestiže metodou „na první pohled“ podle atributů ekonomické produktivity. Na blízké seznamování není čas.

Staré, avšak stále platné rčení říká: „Jaká rodina, takový stát.“ Značí to, že své návyky a hodnoty získané v úzkém kruhu rodiny vnášíme do vnějšího světa a na jejich základě si vytváříme všeobecné normy chování. Zpětnou vazbou se pak posilují tendence k přejímání uznávaných modelů. Co nám brání v přejímání pouze té kladné normativní složky, čímž bychom dále její význam upevňovali? Obecně vzato, teoreticky nic. Avšak v praktickém smyslu jsou to jednoznačně možnosti seberealizace, které jsou nám dány. Tam, kde jsou možnosti silně potlačeny k nereálnosti jejich uskutečnění, významně klesá motivace a ve vztahu k normám roste tendence k antagonismu a negativismu. Proto bychom se měli snažit nedopustit rozmach chudoby. Za určitou mezí je možné udržet chod systému, ve kterém jednotlivé vrstvy nemají motivaci ke spolupráci, jen pomocí represivních opatření, která však zase vyžadují rostoucí náklady, jež by v počátcích problému bylo možné z lidského hlediska jednoznačně smysluplněji investovat do prevence právě v sociální oblasti. Proto jsem zastáncem mezilidské solidarity i v podobě čím dál zatracovanějších sociálních dávek. Racionální zdůvodnění tkví ve faktu, že je výhodnější problémům předcházet než je později řešit. Je tedy vhodnější vynakládat nemalé prostředky na sociálních dávkách potřebným, mnohdy překousnout životní styl některých z nich, avšak zároveň tím vytvářet potenciál příležitosti a eliminovat společenská rizika kriminalitou počínaje a zdravotními riziky konče. Podtrženo sečteno, solidarita se v důsledcích vyplatí i ekonomickým Harpagonům, se kterými se zhusta potýkám na internetových fórech.

Základní prevencí je pak fungující rodina. Můžeme se přít nad definicí rodiny. Já pro svou potřebu budu rodinu definovat z funkčního aspektu jako prostředí, ve kterém jsou vychovávány děti. Je lhostejné, zda je úplná či neúplná, podstatné je, zda plní svou funkci. Určující měrou funkčnosti rodiny je pak úspěšnost socializace dítěte a rozvíjení jeho individuálních schopností. A toho je možné dosáhnout jen tehdy, jsou-li materiální ale i duchovní potřeby přiměřeně (t.j. ne zcela, avšak s reálnou perspektivou) kryty možnostni jejich členů. V opačném případě stálá frustrace značně komplikuje, až znemožňuje, výchovný proces. Funkční rodina dává státu potenciál k rozvoji, dysfunkční pak potenciál společnosti sráží a vniklé druhotné vlivy pohlcují prostředky, které mohly být účelně využity preventivně.

Je tedy podpora rodiny v zájmu státu? Jednoznačně ano. Bohužel, do popředí se derou ekonomicky motivované mýty, které zájem státu relativizují a racionalizují krátkozraké vize národohospodářů.

Příkladem budiž vzor ženy, která přináší lidské společnosti prospěch především svou profesní aktivitou – a podle toho získává vysoký společenský kredit. Bezdůvodná neproduktivita je obecně právem vyloučena z aspektů tvořících prestiž jednotlivce, avšak mateřství je do této kategorie neformálně zahrnováno zcestným omylem! Žena na mateřské je všechno, jen ne neproduktivní! Jak bylo řečeno, naopak prostřednictvím svého vztahu k dětem doslova formuje budoucí podobu světa. Nedokáži si vysvětlit, jak se může přihodit, že žena, která mateřství plánovala a tudíž o něj měla zájem, se bez donucení vnějšími vlivy v ranném věku dítěte opět žene do zaměstnání, aniž by využila možnosti pomoci dítěti v nejcitlivějším období formování vztahu k lidem a ke světu, tedy zhruba to tří let věku. Opomíjím ženy, které dávají přednost kariéře, ty se pravděpodobně pro mateřství nerozhodnou, pakliže ano, už nedávají přednost kariéře. Naopak, realita je taková, že ženy většinou chtějí být podstatnou část dne v blízkosti svých dětí, protože volily existenci svých dětí, jestliže nastupují časně zpět do zaměstnání, pak povětšinou z důvodů negativní vnější motivace. Pro rané formování základní složky osobnosti dítěte je blízkost matky nezbytností, když už ne z odborných poznatků, pak alespoň podvědomě toto každý chápe. Model ženy, která touží věnovat se cele profesním úspěchům a, vulgárně řečeno, pořídit si v podstatě dítě jen na to, aby snad měla v zaměstnání o čem vyprávět, pokládám za nebezpečnou, ekonomicky motivovanou novodobou manipulaci. Ponechme ženám na výběr. Nikoliv tak, že jim sdělíme: „Máte na výběr, buď budete produktivní, anebo začnete třít bídu s nouzí..“, v zájmu společnosti, ale i hlubší lidskosti, bychom neměli nutit rodiče hledat batolatům cizí chůvy a vzdávat se možnosti vytvářet emocionální prostředí domova. Jestliže je skutečně velkým přáním matek záhy odcházet od dítěte do zaměstnání, jak je dnes moderní, či spíše účelné, prezentovat, budiž, pak jde o jejich svobodnou volbu, která ani lepší podporou rodiny nebude nijak narušena. Pokud ovšem materiálním vydíráním jen chceme zneužívat nízké životní úrovně mladých rodin k ekonomickým cílům, pak jde o ostudu celé společnosti.

Rovněž tak je podle mého názoru a zkušeností účelově propagovaným mýtem, že je univerzálně platnou potřebou mladých párů nejprve se profesně a osobně (co do free životního stylu) realizovat a rodinu čistě dobrovolně odkládat do dnešní obvyklé věkové polohy. Jistě se tak děje, ovšem častou odpovědí je: „Ráda bych, ale nemohu..“

Paradoxně jsou pak co do životní úrovně nejvíce postiženy ty rodiny, kde se (alespoň) jeden rodič dítěti plně věnuje. Stát by si měl uvědomit, že investuje sám do sebe, a že tam, kde jsou potřeby podfinancovány, se zpravidla nedostavují takové výsledky, jaké by mohly. Je zcela zásadní, jakým směrem se stát bude dále ubírat. Pokud dojde k tomu, že mladí lidé budou nuceni brát si úvěry na vzdělání, kromě odvodů státu spořit na rozličných individuálních účtech pro sociální a zdravotní pojištění nejen své vlastní, získávat první bydlení za cenu dlouhodobého zatížení hypotékou, odvádět vyšší částky na spotřebních daních, pak bude moci učinit odpovědné rozhodnutí k založení rodiny zřejmě pouze novodobá šlechta. Pak zřejmě naplno začne platit význam nadpisu článku.

Sociální stát neznamená socialistický. Sociální značí takový, ve kterém platí rovné příležitosti. Zejména důležité je to pro děti, které by neměly být cíleně predisponovány omezováním nepříliš zajištěných mladých rodin. Kdo ví, o kolik talentů by společnost odříznutím jedince od osobního rozvoje mohla beznadějně přijít. Už dnes, přičemž je brzy hovořit o stratifikaci společnosti na klasické společenské vrstvy kapitalismu, platí, že životní úroveň mladé rodiny s malým dítětem, odvozená od příjmů, je nižší než životní úroveň průměrného důchodce.

Stát prozatím dává najevo, že ho vlastní budoucnost nezajímá. Prostředky tedy jakoby do budoucnosti vkládat nehodlal. Stále však platí, že krátkodobá řešení přinášejí dlouhodobé maléry.